Jedem
Jedem, jedem, jedem,
z kopce dolů,
naplněni nenávistí,
naplněni chutí,
naplněni láskou,
naplněni strastí,
jedem dolů k řece.
Jedem dolů,
po mokrejch kamenech,
jedem dolů,
čím dál rychlejc,
cesta klouže,
pomazaná bahnem,
ruce se chytaj,
trávy na okrajích,
padáme na záda,
padáme do bahna.
V pěstích chuchvalce,
otíráme je o stehna,
přejíždíme dlaněma,
přejíždíme po stromech,
setřený svinstvo,
zůstává na kůře,
a kůra na dlaních,
zadřená pod kůží,
krvácí a řve,
samou bolestí.
Vrážíme si jehly,
vrážíme si do těla,
tělo se brání,
cuká se a svíjí v křeči,
kapka jedu,
není do řeči,
mlčíme a jedem,
jedem dolů ke kamenům.
K očistnejm plamenům,
zbavit se problémů,
nalajnovanejch vedle sebe,
sedáme na břehu,
vytahujem nože,
motáme lana,
nabíjíme zbraně,
brousíme žiletky.
Ořezáváme si navzájem,
svý mladý krásný těla,
vyřezáváme do kůže,
krvavý ornamenty,
symboly zrození,
symboly života,
symboly smrti,
naposledy obcujem,
s tou prokletou děvkou,
Smrtí.
Prohlížíme si svý oči,
modrý, zelený, hnědý,
veselý, smutný, hluboký,
prohlížíme si svý vlasy,
prohlížíme si svý těla,
bez dotyku, beze slova,
bez emocí, bezhlavě a
bez očí.
Poslepu vstupujem
pod vodní hladinu,
jeden krok,
druhej a třetí,
omejváme svý rány,
omejváme svý stigmata,
omejváme svý ega,
omejváme svý pocity,
smejváme svoji bolest,
smejváme svoji krev,
vytejkající z čerstvejch ran,
barví vodu,
a nikdo si toho nevšímá.
Poslední nádech,
zadržení v plicích,
celí obklopeni vodou,
plodovou,
tak jako kdysi,
na začátku bytí.
Poslední výdech.
První nádech,
tak jako kdysi,
při našem zrození.
Z vody vyhnáni na vzduch,
nyní se vracíme,
pokorně a s ůctou,
do klína naší matky.
Jedem, jedem, jedem,
naplněni jedem.
Jedem vstříc svý smrti.
Neodvratně a nevyhnutelně.
Našel jsem svůj cíl,
našel jsem svůj osud,
připomínat lidem,
jejich vlastní smrtelnost
a být jim příkladem.
Budeme
Dnes večer se sejdem,
v parku pod stromy,
budeme na sebe zírat,
budeme se na sebe smát,
budeme budeme budeme
budeme dnes večer nehybní.
Je nám jedno kde skončíme,
jestli na trávě, na hlíně,
a nebo pod hlínou.
Budeme na sebe dýchat,
budeme na sebe foukat,
budeme na sebe koukat,
Budeme se milovat,
budeme se nenávidět,
budeme budeme budeme,
kde budeme????
Tam kde sme byli,
na začátku,
tuhý a celý zcepenělý,
unavený strachem,
Ztrhaný špatnejma drogama,
znavený veškerejma pocitama,
znavený sami sebou,
znavený životem.
S nechutí vyhejbáme se autům,
s nechutí vyhejbáme se tramvajím,
s nechutí řítíme se temnotou,
s nechutí vrháme se do dalšího dobrodružství,
těšíme se na ukončení.
Kde budeme?
Když nejsme tam kde bysme měli být.
Kam půjdeme?
Když jsme na špatný cestě.
Kam se otočíme?
Když sme na konci stezky.
Strhaný mosty, jako lovci,
plížíme se krajinou,
hledáme si oběť,
úlitbu bohu.
Smrti.
Mnoho otázek
Kdo jsme?
Co jsme?
Kde jsme se tu vzali?
Kdo nás stvořil?
Proč?
S jakým cílem?
S jakým záměrem?
Co po nás chce?
Jaký je náš úkol?
Co mám dělat?
Co mám hledat?
Co tím získám?
Co tím ztratím?
Co to je?
Kde mám hledat?
Kdy mám hledat?
Kolik mi zbývá času?
Stihnu to?
Proč sem takovej?
Proč nejsem jinej?
Co to bylo za posranej záměr!!!???
Ptám se a křičím!!!!
Může mi někdo odpovědět?
Proč mám pocit,
jako by to bylo všechno předem domluvený,
a jen já nevím vo co kráčí???
Může mi to někdo říct?
Co mi chybí ke štěstí?
Šťastnej a vysmátej konec.
Těším se.
...
Jsem sám od samýho zrození,
nechtěl jsem po nikom,
abych přišel na onen svět.
Jen díky tomu,
že mí rodiče zatoužili,
po zkurvený hračce,
já přišel sem.
Devět měsíců v děloze,
sám,
pak nějakým podělaným řízením osudu,
qůli několika posranejm děložním stahům,
byl jsem vyplivnut ven.
A hnedka mě dostal do ruky doktor,
a první co udělal, že mi dal přes držku,
snad jestli dobře dejchám nebo řvu.
Pak ovázali mě obinadly
a položili mezi ostatní nešťastnky,
který pak jak na podnosu,
přivezli svejm matkám,
který se vo nás staraly,
kojily a hýčkaly.
Jen nikdo se mě nezptal,
jestli tu vůbec chci bejt.
Prostě mě sem postavili
a nezkoumali, jestli správně.
Od samýho dětství se mě pokoušeli svázat,
pokoušeli se mě postavit do latě,
s ostatními dětmi.
Di na písek,
jezdi na kole,
hraj si s indijánama,
čti si, nezlob, nerozčiluj nás,
buď hodnej, vždyť si hodnej,
a milej, budoucí skouřenej panáček,
zábavnej a hovornej, v pohodě.
Hustili do mě samý blbosti,
seď rovně, dej si penál napravo,
piš tužkou, ale vono ti to nejde,
tak ti dáme propisku.
Ale von neumí říct "ř",
no tak to musíme k logopedovi.
Dva roky mi kroutil hubou,
a ničím mi nepomoh.
Možná sobě. Já nevím.
Nevím, neznám, netuším, nechci, toužím,
tuším, chci a nemám.
Od samýho počátku nevím co bude dál,
nevím co budu dělat po škole,
nevím co budu dělat za deset let,
nevím co budu dělat za týden,
nevím co budu dělat zítra,
nevím co budu dělat za pět minut.
Nevím, neznám, nemám co říct, chtěl bych,
nemůžu, samý podělaný NE.
NE! NE! NE!
NEvidím sám sebe, NEvidím lidi okolo sebe,
i když mám jejich tušení. NEvím co chci sám,
NErozumím sám sobě, NErozumím co chtěj po mě.
Nebaví mě NE. Chtěl bych ANO.
ANO! ANO! ANO!
Ale kde? Sem?
Sám ve vlaku, sám v tramvaji, sám v pokoji,
sam na cestě, sám v lese, sám v křesle,
sám v posteli, sám na nebi, sám v pekle,
sám v prdeli. Samý NEgativa.
POzitiva! Kde ste? Ukažte se mi, vy svině!
Vylezte všechna ta PO!
POznání, POtěšení, POvyražení, POkušení,
POslání.
PO prdeli, PO tlamě, PO breku, PO smrti,
PO životě, PO touhách a PO přáních.
PO pocitech, PO drogách, PO dobrým jídle,
PO čem ještě mám toužit? Co si mám přát?
No ty si ale chytrej, takovej technickej talent,
ty tomu rozumíš, ty seš šikovnej.
Snažej se mě všichni přesvědčit.
A já jediný co vím,
že čím víc informací vstřebávám,
tím víc zjišťuju, jak zoufale málo znám.
Vím, že nic nevím.
Zase NIC. Zase NICota.
K čemu mi je uvědomění si,
že vlastně NIC nevím??
Kvílím si sám pro sebe,
protože jakej má význam zatěžovat ostatní?
Každej má svejch problémů dost,
a ještě ty moje navíc? Nemá významu.
Jen kochat se svojí absurdní, tragickou,
a komickou beznadějí.
Jenže čím víc ji poznávám,
tím víc se bojím, že proleze
mé tak již hluboce podělané vědomí.
Co můžu odevzdávat?
Snad jen tu zasranou nicotu?
Ale kdo touží po nicotě?
Chceme být šťastní, chceme se smát,
chceme aby byli všichni šťastní a měli se rádi.
Nevěřím, nikdo mě nepřesvědčí,
že to není jen pokrytecký lidský přání,
jímž se snažej zakrejt svůj vlastní strach.
Z pravdy.
Chcete se zasmát? Já sem totiž vtipnej brach,
jako malej sem se přežral vtipný krupicový kaše,
kterou sem nechtěl, kterou k smrti nenávidím.
Jen ji do mě nějaká kráva ve školce furt cpala.
Tak opravdu chcete se zasmát? No tak poslouchejte:
CHCI SE ZABÍT. Nevím sice přesně kdy, vím však jak,
ale hlavně už vím proč. Chci bejt příkladem, jak všichni
skončíte. Já už to vím a jsem na to připraven.
Smějete se??? Cha cháááá... Máte ze mě strach?
no tak si zavolejte na linku bezpečí.
"Dobrý den, můžeme Vám nějak pomoci?"
"Mám strach ze smrti."
"To mi musíte povědět víc."
"Jeden magor tvrdí, že jednou všichni zemřeme, a já tomu nemůžu uvěřit."
"Co to je za rouhače?"
"Tvrdí, že nebudeme věčně mladí, krásní a šťastní."
"Tak s tím vám nepomůžu, protože blbě žvaní, nejjednoduší jak se zbavit strachu je zničit ho."
"Děkuji mnohokrát."
No ták!!! Přijďte mě zlikvidovat, přijďte si mě zničit,
jsem na vás připravenej a těším se na Vaši návštěvu.
Budete se bát, vlastního dechu,
budete se bát vlastní myšlenky, budete se smát vlastním
výkalům, poznáte co je to teprve mít strach!!!!!
Strach z beznaděje. Ukončení života je pouhá legrace,
oproti prožití života v beznaději.