Vesmírní dýleři - 11. Podivný plán

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8 9

„Kurva nevím, jestli byl dobrej nápad sem letět,“ nadával Blázen jak špaček, když se prodíral hustým lesním porostem. Otáčel se, jestli za ním někdo neběží, ale vypadalo to, že Pong na sebe stáhl veškerou pozornost. Uměl být přesvědčivý, došlo-li na věc.
Les vyvrhl Blázna na malou mýtinu porostlou trávou a vyzývající k odpočinku. Nijak se nerozmýšlel, bolely ho nohy, usadil se a začal zkoušet komunikátor.
„Pongu, Karlosi, Kokote, slyšíte mě někdo?“
Ve sluchátku se ozýval šum a nikdo neodpovídal.
„Do prdele,“ zanadával Blázen a vybalil propriety pro výrobu marihuanového jointa.

Lehl si do trávy, zapálil brko a začal vzpomínat, kde to vlastně celé začalo. Setkání s Židem v jednom titanským baru v zapadlý uličce. V malým zahuleným pajzlu, kde bylo tak zahuleno, že skrz dým nebylo skoro vidět, s věčně narvaným barovým pultem, s příšerně otravným a neustále zpruzeným barmanem, který si říkal Jar-Jar Binks, ale neuvěřitelně rychlým, takže nikdo nečekal dlouho na svůj drink. Navíc vypadal příšerně exoticky s divnýma, vystouplýma očima a plachtou na hlavě.
Měl to tam rád. V tom malém prostoru to bylo tělo na tělo a podnik nebyl z nejlevnějších, protože pan Binks měl velmi kvalitní cit pro výběr alkoholu, takže ho navštěvovali hlavně movitější zákazníci.
Na začátku byl Alois. Židovský obchodník z Izraele, se kterým chlastal košer vodku a řešili problém „košer hulení“. Nakonec se z toho vyklubal docela zábavný obchod, kdy musel naučit několik židovských rabínů proces pěstování a výroby konopí k účelům rituálně-omamným.
Další společné obchody se točily hlavně kolem kokainu a extáze, samozřejmě košer a zcela vědomě pomohl vytvořit distribuční síť pro velmi specifickou klientelu.

Jednoho krásného opilého a zhuleného dne u barového pultu z Aloise vypadlo, že obchoduje i s historickými památkami a jestli by si nechtěl udělat výlet do soustavy Koně a vyzvednout artefakt od kontaktu, který tam bude čekat.
Blázen se vyptal o jakou jde planetu a dozvěděl se, že velmi přátelská a primitivní. Jednoduše slovy Aloise řečeno, „těm primitivům to jejich posraný Svatý hovno chybět nebude. Ani netuší co mají.“
„Svaté hovno“ zaujalo Bláznovu pozornost, vytáhl počítač a našel na wikipedii záznam o této historické památce. Svaté hovno měl být jeden z deseti ztracených hmotných pozůstatků po prvních rozvinutých, kteří přešli na nehmotnou formu života, později nazývaní povznesenými.

Nechal si nabídku projít hlavou a poradil se zbytkem posádky. Říkal si, že malý výlet do divočiny neuškodí a mohli by se podívat po nějakých nových domorodých drogách, které jsou občas poptávané. Lidé rádi zkouší nové věci a lidstvo vždy poháněla zvědavost.

Na cestu Blázen vyrazil s Pongem, Karlosem a Kokotem. Na určených souřadnicích skutečně čekal kontakt, ale to bylo tak vše, co šlo podle plánu.
Styčný důstojník byl rabi Moshe - misionář, který putoval po planetách, kde pátral po ztracených kmenech izraelitů, jenž by připojil zpět k židovské komunitě a sám se zapsal do dějin primitivů jako „Ten, který přišel z nebes a vrátil Boha“.
Rabi Moshe sice našel místo, kde se Svaté hovno nacházelo, ale nepodařilo se mu ho ukrást, protože domorodci u něj drží nepřetržitou stráž a jediný, kdo se ho může dotknout je místní domorodý šaman.
Tohle byla další věc, která zaujala Bláznovu pozornost. Proč by se mohl nějakýho starýho krámu dotknout jenom nějakej magor z pralesa?

Blázen se zaposlouchal do zvuků lesa, slyšel jen nějaký ptactvo a šumění větrův v korunách stromů. Všude byl klid a tak se vrátil zpět k vzpomínkám na poslední dny. Rabi Moshe se neúspěšně pokusil domorodce přesvědčit, že jsou ztracenými bratry izraelskými a navíc velmi neradi viděli, jak se jim skupina cizinců motá okolo chrámu a pečlivě zkoumá každý centimetr čtvereční. Vše se začalo víc komplikovat, když potkali náčelníka vesnice. Odvedl si návštěvníky k sobě do chýše, která byla celkem luxusně vybavena kempinkovými židlemi a stoly, měla kuchyňský kout, několik postelí, počítačů, televize, vysílačka a malá knihovna povětšinou s turistickými průvodci, mapami a hromadami fotografií. Všechno bez energie, vypnuté a nezapojené.
„Fakt divný,“ pomyslel si Blázen a ani si neuvědomil, že zavřel oči a pohltila ho tma. Byl hrozně unavený.

Otevřít oči ho donutila prudká bolest žeber. Tma však nezmizela a Blázen si stihl uvědomit, že má přes obličej hozený nějaký kus látky, než ho navrátil zpět temnotě prudký úder do hlavy.

Podruhé otevřel nejdříve jedno oko, opatrně se rozhlédl a až pak otevřel druhé. Očividně se ocitl v malé kamenné komoře na relativně pohodlné posteli. Krom kýble, který byl od prvního pohledu jasně určen k jednomu jedinému účelu, nic jiného v místnůstce nebylo. Ocenil, že byl aspoň prázdný a prohmátl kapsy. Hulení mu nikdo neukradl, takže vyndal náčiní a začal balit. Hotovo měl rychle, zapálil a začal čekat.

Netrvalo příliš dlouho, než se dveře otevřely a vstoupily dvě, do leopardí kůže oděné ženy, nádherné ženy s dlouhými vlasy, perfektními křivkami, s meči, luky a šípy v toulci na zádech.
„Doprdele, ocitl jsem v ráji,“ pomyslel si Blázen a vůbec se nebránil, když ho vzaly mezi sebe a odvedly.
„Kam mě vedete, krasavice?“ zeptal se zvědavě s jointem v ústech, když šli dlouhou kamennou chodbou.
„Mlč, všechno se dozvíš, posle špatných správ,“ odpověděla jedna z bojovnic.
„Jakej kurva 'posle'?“ odvětil Blázen, odhodil vajgl a mlčky poslouchal ozvěnu kroků.

V míjejících oknech Blázen viděl modré nebe a zelené vrcholky stromů. Občas prolétla vzduchem velká kobylka nebo přerostlá vosa, vydávajíce zvuky malých bojových letadel. Tušil, že se ocitl na místě, kde nebude vše v pořádku.
Dvojice strážkyň otevřela mohutné dveře a leopardice s Bláznem prošly do velké kamenné auly, s velkými střešními okny, kterými proudilo do prostoru několik sloupců světla. Děvy zamířily k nejvzdálenějšímu místu a prostorem se rozléhalo klapání podpatků.
Blázen si musel definitivně přiznat, že není vše v pořádku. Perspektiva byla rozbitá a předměty nebyly tak daleko, jak se zdály být. Jakmile se mozek přizpůsobil, přestalo mu být zle od žaludku a srovnala se chůze.

V cíli jejich cesty byla jakási pomalovaná ženština v podivný kůži a blondýna s bujným poprsím, v červených plavkách s jakousi zvláštní červenou zbraní.
„Královno Pomelo, přivedly jsme ti posledního z poslů,“ poklekly bojovnice a podrazily Bláznovi nohy, aby padl na kolena. Trošku neudržel rovnováhu a přepadl na stranu.
„Tak ty seš ten slavnej Blázen,“ začala mluvit Pomela, „že o tobě nikdy Náčelník nemluvil. To sem si myslela, že už přede mnou nemá Náčelník žádný tajemství. Asi sem se zmýlila, ale vyřídíš vzkaz, až si s tebou užiju. Pak vás všechny propustím.
„Jakej vzkaz, madam?“ zeptal se drze Blázen.
„Nedělej ze sebe debila, Blázne. Ty moc dobře víš o co jde. Vždycky, když si chce ten váš teplej oddíl Amazonců užít s holkama, přijede Náčelník osobně. Osobně… Rozumíš?“
Blázen zíral a raději mlčel. Pomela pokračovala.
„Není to tak často, jako když my potřebujeme vás, protože na péči o děti nemáte buňky, ale snad by mohl přijet a neposílat nějaký podělaný posly. Nejsme bordel a neposíláme holky pokaždý, když si nějaká parta chlápků usmyslí, že už si nevystačí sami se sebou. Furt nemáte čas, samá válka, lov, zábava, večerní rituály a když už přilezete, tak jsou stejně holky jako třetí kola od vozů v buzerantskejch orgiích. Takže vyřídíš svýmu Náčelníkovi, že dostane akorát tak hovno a jestli něco chce, tak ať přijede osobně. Chápeš?“
„Chápu, ale jak dostanu k těm... jak říkáš, Amazoncům?“
„Stejnou cestou jakou jste přišli, ne?“
„Nás bylo víc?“ zeptal se udiveně Blázen.
„Jasně, že ano. Támhle v rohu leží na kobercích a brzo se proberou. Už jsme s nima hotový a vyždímaly jsme jim koule, že je mají malý jak zrnka rýže. Akorát teda ten umělák, ten má teda umělák. Holky si dost užily, asi víte proč ho máte.“

Blázen se podíval směrem, kterým ukázala královna Pomela a spatřil ležící trojici. Pong s Karlosem vypadali, že spí spánkem vyčerpaných, Kokot jen dělal, že spí a knírek se mu vlnil náznakem úsměvu.
„Ale s tebou Kocourku, ještě nejsem hotová a holek je v pořadí ještě hodně. Tak pojď, vědma pohlídá ty dvě trosky a umělák půjde s náma,“ zasmála se Pomela, vzala nekompromisně Blázna za ruku.

Po několika hodinách nekompromisního souložení snad se všemi členkami kmene Blázen s myšlenkou, že tohle by nedal žádnej pornoherec, odpadl.
Probral se ve velké aule na koberci. Ostatní už byli vzhůru a královna Pomela s vědmou cosi řešila nad kouřícím hrncem.
Blázen ubalil brko, zapálil a očekával další dění. Pong si pod vousy mumlal něco o tom, že by byla škoda holky pozabíjet, ale kdyby došlo na nejhorší, rád si cestu na svobodu odpracuje. Karlos mlčel a upíjel z láhve.
„Pánové, počkáme co vypadne z blonďatý záchranářky a pak vymyslíme další kroky,“ řekl Blázen a vyčkával.

Z hrnce vycházel barevný kouř, občas zabublal a vypustil prd, který se zapálil. Baba vědma do jeho útrob přihazovala přísady, z nichž některé připomínaly kachní pařáty a sušené kočičí ocasy, pravidelně míchala a šeptala tajemná zaříkávadla vzývající tajemné mocné bytosti z podsvětí.
„Kedra vedralá, kedrá, kedrá, vedralá… Kedrá, kedrá…,“ krákorala vědma hlasem stařeckým.
Blázen se zvedl a šel za královnou.
„Tak na co čekáme, bejby?“
„Neříkej mi bejby a čekáme na výsledek věštby. Musíme vědět, jestli si vás necháme jako chovný samce a nebo půjdete zpět ke svým.“
„Vždyť si říkala, beruško, že musíme doručit zprávu,“ podotkl Blázen.
„Říkala, ale doručit ji můžete i mrtvý. To by byla i důraznější,“ zasmála se Pomela a ukázala svůj dokonale bílý chrup.
„To se přátelům líbit nebude,“ řekl Blázen, ale vědma opět začala vydávat krákoravé zvuky.
„Kedra kedra kedra, kedra kedra kedra kedra, kedra kedra, kedrá, kedrá kedrá kedra kedra kedrá...“
„Co to blábolí?“ zeptal se Blázen.
„Věštba je hotova.“
„Kedra kedra kedrá kedra, kedra kedra kedrá, kedrá kedra kedrá kedra, kedrá kedra kedrá. Kedrá kedra kedrá kedrá, kedrá kedrá kedrá, kedra kedra kedrá, kedrá kedrá kedra kedra kedrá. Kedra kedrá, kedra kedra kedra, kedra kedra kedra, kedra kedra kedra kedra , kedrá kedrá kedrá, kedra kedrá kedra kedra, kedra, kedrá kedrá kedra kedra kedrá.“

1 2 3 4 5 6 7 8 9