Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 5. Maják na konci vesmíru

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7 8

„Ááááách,“ provedl hluboký nádech muž ležící na prkně se svíčkami kolem hlavy.
„Ááááách,“ natáhl do plic vzduch podruhé, jakoby chtěl ověřit, že skutečně dýchá.
„Ááááách, to je taková lahoda. Už sem nevěřil, že budu ještě někdy dýchat,“ posadil se a začal rozhlížet. Byl ve skromné místnosti s hliněnou podlahou, dřevěným stolem, třemi židlemi, skříní a zašlým malým zrcadlem.
Vstal a šel si prohlédnout sám sebe.
„Hongu, Hongu, ty teda vypadáš,“ prohrábl prsty vlasy a dlouho neholený vous.
Do místnosti vstoupila přírodně oděná stařena, vykřikla a upadla do mrákot.
„Ženská, co řvete? To ste ještě neviděla člověka vstát z mrtvých?“ řekl a šel ženě pomoci.
„Hergot babizno, ty seš těžká potvora,“ nadával pod vousy, když ji ukládal na prkno mezi svíčky.
„A kde mě to kurva vlastně vyplivlo?“ přemýšlel nahlas a jediný způsob, jak to zjistit, bylo vyjít ven.

„No tak to mě poser,“ zamručel, když pozoroval domorodou vesnici postavenou z hliněných chatrčí, zaplněnou domorodě oblečenými domorodci, kteří vykonávali různorodé domorodé činnosti a jichž zanechávali v okamžiku, kdy zaregistrovali Honga. Pak začali šíleně řvát a upadat do bezvědomí.
„No do prdele, primitivní idioti zažili svoje první zmrtvýchvstání,“ pomyslel si Hong a začal nahánět domorodce.
„Uklidněte se! Hlavně klid, to je v pořádku, to se občas ve vesmíru stává.“
Jenže nikdo ho neposlouchal do doby, než ze země sebral nějaký poklice a začal jimi vzájemně o sebe mlátit. Všechno ustalo a padlo na kolena hlavou k zemi.
„No tak takhle je to lepší. Teď mě pořádně poslouchejte,“ začal mluvit ke klečícím.
„Posloucháme tě, Bože!“ odpověděl dav.
„Poslouchejte mě fakt dobře, protože znovu nic opakovat nebudu. Za prvý se takovýhle věci ve vesmíru dějou, takže si na ně rychle zvykněte. Za druhý nejsem bůh, protože zmrtvýchvstání je normální a už byste na něj měli bejt odteď zvyklý. Za třetí potřebuju vědět, jestli tady na planetě někde přistávaj kosmický lodě. Za čtvrtý, jmenuju se Hong. Rozumíte?“
„Bože, cože…?“ promluvil jeden z domorodců.
„Já nejsem žádnej bůh, já sem Hong,“ řekl Hong a zabil ho nožem, „jestli tady ještě někdo cekne něco o bohách, tak je mrtvej a rozhodně se nevrátí, jasný?“
„Bo…,“ promluvil další a znovu zasvištěl nůž.
„Co sem kurva povídal?“ setřel Hong krev z čepele zbraně.
„Bu… bu…,“ začal mekotat opatrně další domorodec.
„Co bu…?“
„Bu… bubudovy, tam u hřmících hor,“ pokračoval muž a pozvedl hlavu, aby lépe viděl Hongovi do tváře.
„Co tam je?“ přivřel Hong oči.
„Ohnivé sloupy přivážejí a odvážejí boh… lidi jako vy. Občas sem přicházejí a mění šperky a železné nástroje za sluneční kámen,“ ukázal domorodec skleněnou bižuterii kolem krku a bronzový nůž.
„Se ani nebudu ptát, co myslíš tím slunečním kamenem,“ řekl Hong a pohlédl směrem k horám.
„Čeká mě pěkně dlouhá cesta,“ pomyslel si a hned nezaregistroval skupinku domorodců, kteří k němu tlačili vozík.
„Co to?“ nechápal.
„Sluneční kámen,“ řekl jeden z mužů a sundal krycí hadr. Honga ozářila mocná barva nejčistších nugetů velikosti kokosových ořechu, jaké ještě v životě neviděl.
„No ale to mě poser,“ konstatoval a vzal jeden do ruky.
„Hongu, jestli chceš, vem si jich co uneseš. My toho máme hodně,“ pověděl další chlap.
„Tak to se nebudu upejpat, protože nemám ani vindru, abych se vám odvděčil za pohoštění,“ nabral Hong několik nugetů a uložil do batohu.
„Tak vám všem pěkně děkuju a už musím jít o barák dál,“ rozloučil se a zamířil k lesní stezce, o které doufal, že ho dovede k horám a tím pádem i k civilizaci.
Domorodý kmen zůstal osamocený a zmatený.
„Měli bychom do svitků pro budoucnost zaznamenat dnešní zkušenost. Jenom Bůh sám může dokázat svoji vlastní neexistenci,“ řekl jeden z domorodců a sledoval odcházejícího Hongem.

„Bože, to byli dementi, proč sem se musel probudit zrovna tady?“ přemýšlel Hong, když se prodíral příliš nevyužívanou stezkou.
Šel asi deset kilometrů, než narazil na silnici. Chvíli kontroloval směr a pak se vydal směrem, kterým tušil přítomnost kolonie. Minulo ho několik nákladních vozů, jenž mu však nezastavily a čeho si všiml hned bylo, že vozy neměly kola.
Z toho bystře vyvodil, že přichází k vyspělé civilizaci, která by mohla zvládnout cestu do vesmíru. To ho povzbudilo a přidal do kroku. Sem tam pokoušel znamením zastavit projíždějící vozidlo, ale nikdo nezastavoval.
„Ignoranti,“ pomyslel si a nepřestával v chůzi.

Noc ho zastihla na cestě, takže si ustlal v příkopu a hlavu vypodložil batohem plným zlatých nugetů. Tenhle polštář ani trochu netlačil.
Ráno Honga probudil jemný deštík, který ho přinutil vstát a pokračovat po blátivé krajnici silnice. Ze stromů kapaly kapky vody a na obzoru z hor sestupovala duha.
„Na konci duhy bývá poklad,“ proběhlo jeho mozkem.

Šel celý den a už ani nezkoušel stopovat, protože věděl s jistotou, že nikdo nezastaví. V pozdní odpoledne však spatřil cíl svého putování. Stromy zmizely a vyšel do holého prostoru, v němž spatřil cihlové stavby a na pozadí pod horami menší kosmické přístaviště.
Radostí nadskočil a přidal do kroku. Místní slunce zapadalo a když dorazil do skutečné civilizace, byla již tma.

No civilizace, ocitl se v malé obchodní stanici čtvrté cenové kategorie, jejíž špinavý zevnějšek jasně prozrazoval, že místní obchodníci mají chování středověkých kolonizátorů. Zotročení domorodci v nuzném oblečení vykonávali podřadné úkony pod bedlivým zrakem dozorců, kteří je trestali bičem za jakékoliv vybočení z práce.
„Tady se budu muset dobře hlídat, vládne tu divokej západ,“ pomyslel si Hong a šel rovnou k letišti, kde chtěl vyřešit odvoz.

Potěšilo ho, že na startovací rampě byl připraven raketoplán, okolo kterého pobíhala skupina servisních techniků a prováděla předstartovní přípravu.
Přepravní kancelář poznal rychle a ocenil, že současně slouží jako certifikovaný prodejce zboží společnosti Pong & Co. Byl velmi rád, že se probudil v Mléčný dráze, což bylo vlastně skoro doma. Zaklepal na stažené okénko a čekal, jestli někdo zareaguje.

Po opakovaném prudkém mlácení do výdejního otvoru přišel špinavý zarostlý chlap, který navíc kouřil nějaký odporný tabák a táhl z něj chlast.
„Co chceš?“ zeptal se.
„Pryč odsud,“ odpověděl Hong. Špinavec ho sjížděl pohledem a nevěděl, co si má myslet.
„To by chtěl každej, ty ale nevypadáš jako domorodá špína,“ řekl.
„Vypadám snad jako domorodec?“
„Cizinče, to ne, ale nepamatuju si, že bys tudy prošel a tohle je jediná stanice na planetě, odkud se dá odstartovat. A to není levný,“ pověděl muž za přepážkou.
Hong se nadechl, protože tuhle otázku očekával a měl vymyšlený, že bude lhát.
„No, neprošel, sem tady asi vstal z mrtvejch,“ nadechl se Hong a pokračoval, “ne ve skutečnosti sem prospektor a hledám zdroje. Moje mateřská korporace mě tady vysadila před půl rokem, protože tahle planeta je kurevsky bohatá.“
„Hm, to my víme. Je něco co nevíme a měli bychom vědět?“ zaujala lež chlapa.
„To co vám tahaj místní domorodci je úplný hovno oproti tomu, co je na druhý straně týhle zóny. Zařiďte mi odvoz a já vám pomůžu zbohatnout. Tady je záloha,“ vyndal Hong z kapsy nuget zlata velikosti vlašského ořechu.
Špinavci zasvítily oči a nenechal se dlouho přemlouvat.
„Ale bude vás to něco ještě stát,“ řekl a zvedl telefonní sluchátko, vytočil číslo a kamsi zavolal.

1 2 3 4 5 6 7 8