Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 8. Odvrácená strana Měsíce: Pomsta zombifikovaných

Vysráno dne: 1970-01-01

1 2 3 4 5 6 7

Jiná skupina vědců-herců chodila kovovými prostory a významně pozorovala blikající diody na rekvizitách v rukou.
„Tady zase probíhá jiný výzkum. Narazili jste na nějaké stopy po nacistické měsíční civilizaci?“ zastavil ředitel jednoho z nich. Kamera přejížděla po stěnách plných obrazů Adolfa Hitlera a vlajek s hákovými kříži.
„Pane redaktore, jak bych to tak řekl, některé indicie naznačují, že se skutečně nacházíme v sídle nacistů a některé stopy by mohly i říkat, že zde došlo k nějakému neštěstí.“
„Zajímavé, a pane vědec, přístroje indikují, co mohlo způsobit takovou devastaci a opuštění sídla?“
„Sami nevíme, máme hromadu dat, jejichž prostudování nám zabere dlouhé roky. Ale můžu z prvních odhadů divákům naznačit, že zde musela působit velká síla.“
„Ale to je mi velmi zajímavá informace. Takže se tu mohlo stát něco, jenž způsobilo údajnou zombifikaci měsíčních nacistů?“
„Když se nad tím tak zamyslím,“ zahrál herec přemýšlení, „tak ano, mohlo tu něco takového proběhnout. Znovu musím ale divákům připomenout, že bude trvat roky, než zjistíme všechny spojitosti.“
„Děkuji vám za rozhovor. Vážení diváci, všechny stopy, které jsme zatím objevili, skutečně naznačují některé možnosti, které pomalu vyplývají na povrch. Jsme na dosah odhalení záhady,“ promluvil Ředitel do kamery a čekal, až zhasne dioda oznamující nahrávání.

„Helejte, musíme vymyslet něco pořádnýho, protože tady nic není a těm idiotům nesmíme dát moc prostor, protože jako vědci fakt nejsou moc přesvědčivý,“ řekl štábu za kamerou a vytáhl placatici s alkoholem.
„Natočte ještě nějaký záběry. Víte, že každej díl musí mít aspoň čtyřicet minut čistýho času. Musíme toho mít co nejvíc, protože zatím máme jenom samý hluchý místa,“ napil se a odešel do kajuty odpočívat.

Zoufalý štáb natočil všechno možný, ale ruiny nacistický základny byly úplně opuštěný a částečně již vykradený. Když po několika hodinách přišel Ředitel, štáb seděl u zapáleného hořícího sudu a podával si několik lahví s tvrdým alkoholem.
„To už ste s natáčením hotový?“
„Řediteli jo, jen čekáme na nějaký vaše poslední slovo do kamery, abychom mohli uzavřít dnešní natáčení,“ odpověděl kdosi.
„To nebude problém, zapněte kameru a něco krátkýho sehrajeme. Je tu ještě někdo trochu střízlivej, kdo by byl schopnej zahrát naposledy vědce?“
Přihlásil se jeden člověk a Ředitel ho postavil k hromádce popela a kostí.
„Vážení diváci, máme hodně nových stop, které nám dávají naději, že brzo odhalíme tajemství měsíčních nacistů. Právě teď stojíme nad jednou hodně zvláštní hromadou a tady pan kolega z vědecký okruhů nám řekne, co je na ní podivuhodné.“
„Hm,“ herec polkl sušáka a vytáhl z kapsy prsten s hákovým křížem, který před tím někde ukradl.
„Našli jsme v těchto ostatcích prsten, který nás utvrzuje na základě mnoha odborných náhledů v tom, že patřil nacistovi. Jsme si jisti, že jsme objevili skutečnou nacistickou základnu na odvrácené straně Měsíce.“
„To je úžasné. Slyšeli jste sami vážení diváci, jsme na stopě velkého objevu. Takže nezapomeňte, uvidíme se při premiéře druhého dílu,“ zakončil Ředitel natáčení a vyplivl suchou slinu.
„Podejte mi někdo lahváče,“ řekl a natáhl ruku.

Druhý natáčecí den začal diskusí velmi bolavých hlav. Úsekoví vedoucí léčili kocovinu z večerní pařby a pomalu se chystali na nový den. Ředitel povolal Rona.
„Rone, pověz mi, zjistil si včera něco?“
„Řediteli, jenom to, že je všechno zničený a částečně už rozkradený,“ odpovídal opatrně archivář.
„A nějaký stopy po zombifikovaných nacistech si neviděl?“
„Pane Řediteli,“ zamyslel se Ron, „stop po nacistech je tu hodně, to jste si ostatně všiml sám, ale nenašel jsem ani jedinou stopu po jakémkoliv zombifikačním procesu.“
„Rone, to nerad slyším, ale snad do konce natáčení objevíme nějaký zajímavý informace. Zatím budeme pokračovat běžným stylem. Teď běž říct štábu a hercům, ať se připraví na plac. Za chvíli přijdu,“ ukončil Ředitel krátký rozhovor a vypoklonkoval Rona za dveře. Ten splnil úkol a pozoroval vedoucí převlečené za herce, kterak dávali poslední lajny pervitinu. Jejich zaměstnavatel byl náročný a zásadně trval na co nejkratším a nejrychlejším natáčení jednotlivých dílů.

Tři kamery natáčely současně tři epizodní děje. První byl o historii nacistické říše, kde v roli historika jeden z vedoucích vyprávěl o nejdůležitějších událostech v dějinách nacionálního socialismu. S velkým důrazem kladeným na opuštění Země a odlet posledních žijících vědců věrných Adolfu Hitlerovi na Měsíc.
K tomu všemu mu dopomáhalo čtecí zařízení, kde pomocník posouval texty stažené z veřejné databáze. Rádoby historik byl hodně zpocený, protože potřeboval srát a měl žízeň.
„Nechci vám do toho kecat pane kolego, ale snažte se více používat paruk a maskérských pomůcek. Je blbý, když diváci dostanou takovej ten blbej pocit, že toho chlapa už někde dřív viděli. Jasný?“ promluvil Ron, který šel zrovna kolem a kontroloval jestli natáčení probíhá tak jak má. Nebohý účinkující se lekl a poblil před kamerou.
„To pak vystřihněte a vyčistěte mu botu,“ suše konstatoval Ron a šel k dalšímu týmu.

Druhý tým byl věnován nacistické vědě. Byl také početnější a skupina herců v bílých pláštích, někteří se stetoskopy kolem krku, seděla kolem kulatého stolu a pozorovala probíhající prezentaci.
„Jak to jde?“ zeptal se Ron kameramana a jeho pomocníka.
„Celkem dobře, pánové sou docela nafrčený, takže jim to všechno pěkně odsejpá. Zrovna tenhle mluví o tlení, hnití a rozpadu spáleních těl a řekl bych, že je tím docela zaujatej,“ usmál se pomocník. Vyjetý vedoucí v převleku za vědátora nadšeně vykládal o životním cyklu much. Celkem suchá přednáška zabrala několik desítek minut a Ron byl docela spokojený, protože věděl, že tímhle materiálem se dá zaplácnout hodně času.
„Kde jste se toho tolik naučil?“ musel se zeptat, když kolega vedoucí skončil.
„Jsem fanoušek hmyzí potravy, chovám lecjaký hmyz z různých koutů vesmíru. Ale stejně se nic nevyrovná madagaskarskému švábovi. Když se dobře vykrmí, může dát až tři kila bílkoviny,“ odpověděl rychle a s úsměvem dotázaný. Ronovi se zvedl žaludek, takže raději rychle odešel.

Třetí tým dělal dobrodružnou práci. Ředitel u nich už byl a nadšeně pozoroval skrz silové pole několik postav ve skafandrech, jak pomalu kráčí po měsíční krajině k nějakému kontejneru.
„Řediteli, vypadá to, že jste něco našel,“ řekl Ron.
„Něco ano. Zdá se, že zde něco zapomněli,“ odpověděl souhlasně nadřízený a pozoroval na monitoru výstupy z kamer.
Firemní vedoucí v kosmických skafandrech pomalu kráčeli ke kontejneru zabořeném bokem do měsíčního písku.
„Řediteli, je nepoškozený. Nyní ho opatrně otevřu,“ řekl jeden z mužů a zatáhl za páku uzavíracího mechanismu dveří. Další dva se opřeli o železná vrata a silně zabrali.
Po usazení prachu jeden z nich vlezl do přepravního kontejneru a jeho kamera zabírala tři ocelové kontejnery válcového tvaru.
„Co to je?“ zeptal se Ředitel s mikrofonem v ruce a kamera ho zabírala tak, aby byl vidět obrazový výstup na monitoru.
„Nevíme, ale něco jsme našli. Přepravíme náklad na loď a tam ho pořádně prozkoumáme,“ odpověděl nálezce a vypadal trochu šokovaně.
„Co tam vidíte?“ ptal se netrpělivě Ředitel.
„Nebude se vám to líbit,“ zazněla odpověď.
„Vypadá to, že jsme na stopě něčemu významnému. Půjdeme se podívat čemu přesně,“ řekl významně Ředitel to kamery.

1 2 3 4 5 6 7