„Vypadal úplně obyčejně,“ řekla Lin, když se zavřely dveře.
„Většina úspěšných lidí vypadá obyčejně,“ odpověděla Kapitánka a nechala počítači prohnat fotku pana X databázemi.
„A tenhle navíc vůbec nemá nikde záznam. Ten člověk defakto oficiálně neexistuje,“ kroutila hlavou, protože zmizet ze systému vyžaduje ohromný zdroje.
„Miláčku, budeme hodně prachatý, až tenhle případ vyřešíme,“ připlazila se Lin k partnerce a obě se poněkud uvolnily.

Uběhlo asi třičtvrtě hodiny solidní lesbické pornografie, kde hlavní roli hrál velký dřevěný stůl a několik historických předmětů, než je vyrušila Kokotka.
„Děvčata, nerada vám kazím zábavu, jste slyšet až na chodbě, ale mobilní pátrací jednotka je připravena.“
„Děkuji za zprávu, za chvíli vyrazíme,“ odpověděla Lin.
„Ale ještě tu máme práci pro jednoho pěknýho černýho nasazovacího čůráka,“ dodala a vypnula spojení.
„Ty jedna děvko,“ smála se Kapitánka, přikázala počítači zatáhnout závěsy a snížit intenzitu osvětlení.

„Pěkný vůz,“ prohlížela si o dvě hodiny později Kapitánka všedně vypadající dodávku, jenž byla narvaná nejmodernějšími technologiemi propojených neuronovou sítí.
„Zlato, můžu řídit?“ zeptala se Lin.
„Srdíčko, samozřejmě. Víš, že ráda naviguju,“ odpověděla Kapitánka a vstoupila do auta.

Dům pana X byl ve čtvrti, kde žila střední třída. Žádné výrazné výstřelky, decentně posekané trávníky a před každou garáží stál zaparkovaný vůz běžné kategorie.
Po příjezdové cestě dojely k obyčejnému domu, jehož adresu obdržely a vystoupily. Nechtěly se chovat příliš nápadně, tak ani neprohlédly okolí a šly rovnou zazvonit na domovní zvonek.
Otevřel mladý muž v taktickém oblečení.
„Jmenuji se John a jsem osobní strážce pana X, pojďte dál a děkuji vám za diskrétnost. Měl jsem trochu obavu, abyste příliš nečmuchaly v okolí.“
Kapitánka s Lin rychle vstoupily a hned pochopily, že jsou v místě nadupaném luxusní technikou, o niž se píše v populárně naučných vědeckých časopisech pro chudé.

John dovedl Kapitánku a Lin do velkého obývacího pokoje, jehož středu dominovala kovová konstrukce s popruhy, v nichž byla zavěšená žena. Na hlavě měla nasazenou helmu, ze které vedl svazek kabelů k počítači.
„Drahá, tak já rovnou skočím pro počítače a přitáhnu konektivitu,“ řekla Lin, když viděla připravenou výpočetní laboratoř.
„Utíkej, vidím, že budeme kompatibilní,“ kývla hlavou Kapitánka a pokračovala, „máte velice drahé neurální rozhraní, nám trvalo dlouho, než jsme ho dokázaly sehnat.“
„To mám, rozhraní je jeden z mých prvních patentů,“ přišel odněkud pan X.
„Neříkejte mi, že vy…?“ udivila se Kapitánka a začala balit brko.
„Ano já, ale chtěl jsem zůstat utajen. Nepotřebuji být středem pozornosti.“
„Pane X, váš problém, každopádně objev rozhraní změnil svět,“ odpověděla Kapitánka, zapálila brko a procházela kolem přikurtované dívky.
„Můžete klidně použít moji techniku,“ pokračoval v rozhovoru.
„My jsme zvyklé na vlastní. Máme k ní navázaný vztah a navíc jsme si udělali několik vlastních úprav. Firmware máte celkem kvalitní, ale i tak jsme ho dokázali ještě víc přizpůsobit našim potřebám.“
„Lásko, slyším, že se chlubíš našim peřím,“ zazněl ze dveří smích. Lin šla od dodávky a táhla kufr na kolečkách, ze kterého se odmotával optický kabel vedoucí ven.
„Drahoušku máš jako vždycky pravdu, ale pan X se mi přiznal, že neurální rozhraní je jeho vynález.“
„Nekecej,“ nadšeně Lin poskočila, „fakt geniální práce, ani nebylo potřeba příliš náročných úprav,“ smála se, otevřela kufr a začala zapojovat počítače.
„Vy jste dokázaly obejít moje zabezpečení?“
„Pane X, to byl ten nejmenší problém, ale celý proces hacknutí je na delší povídání, na který nemáme teď čas,“ řekla Lin a narýsovala na víku kufru několik dlouhých lajn.
„Zlatíčko, nasaď slečně naše rozhraní a podíváme se, co má v hlavě. Pane X, co takhle neurální zálohy? Byly by?“ pokračovala Lin a sklonila se nad perníkem.
„Se zálohami bude problém, hackerovi se podařilo propašovat během zálohování do zálohovacího centra červa, který vymazal veškerou minulost mé rodiny. A já ani nevím, kdy se tak stalo,“ odpověděl X zkroušeně.
„Je vám jasný, že máte fakt problém? Lin, zlatíčko, zapni to,“ potáhla Kapitánka z jointu a už věděla, že vydělané peníze budou zatraceně těžce vydřené.

„Pane X, nechám vás tady osamotě a půjdu zkontrolovat okolí. Myslím, že zde nebudu chvíli potřeba,“ odešel John s několika strážemi.
„Strčte si do ucha tyhle udělátka,“ podala Lin panu X dva špunty, „budu vám posílat zvuk a obraz rovnou do hlavy, ať se netlačíme všichni u monitoru.“
„Co to je?“ prohlížel si X špunty.
„Můj nepatentovaný vynález,“ zasmála se Lin a zapnula počítač. Obsah kufru zablikal a displej zobrazil diagnostiku rozhraní.

Kapitánce, Lin a panu X se zatmělo před očima. Jakmile se tma rozplynula, stáli v malé místnosti s pohovkou, promítacím plátnem a projektorem.
„Drahoušku Kapitánko, vyndej z chlaďáku lahváče, vem i jednoho našemu hostu a podíváme se, co má ta holka nebohá v hlavě,“ povídala Lin během zapojování projektoru, jehož světelný kužel zobrazil první obraz paměti.
Dívka stojí v temné ulici a zrovna zastavuje černá limuzína, ze které vychází John a pan X.
„To jsme my, když jsme ji našli,“ řekl X.
„Je to její poslední vzpomínka. To ji od tý doby držíte v umělým spánku?“ zeptala se Kapitánka a zapálila brko.
„Ano, nechtěli jsme kontaminovat vzpomínky,“ odpověděl X a v obličeji měl smutek.
„Rozumím, zkusíme se vrátit jak nejdál to půjde a mezitím zkusím připojení přímo k její synaptické síti. Třeba se mi podaří zjistit, jak se do ní naboural. Předpokládám, že běžně užívala terminál virtuální reality,“ mluvila Lin a postupně spouštěla vlastní analytické nástroje.
„Užívala a jestli tomu rozumím dobře, ty si dokázala získat přístup přímo k jednotlivým zakončením terminálu…?,“ odpověděl pomalu X, který nevěřícně zíral.
„Ano a jsme schopné vložit do datového toku vlastní kód, to zařizuje kufřík. Musela jsem kvůli tomu vyvinout hardware a nejspíš některé součástky vyrobily vaše fabriky. Ale kvůli tomu tady nejsme, pojďme najít, kde našel hacker díru,“ řekla Lin a přepnula několik přepínačů na ovládacím panelu.