Obraz se přesunul do růžového dívčího pokoje, s dívkou ležící v posteli. Byla připojená k virtuální realitě a s několika kamarádkami právě probírala nejnovější kolekci virtuálních rtěnek a laků na nehty.
„Její nejzazší vzpomínka. Jestli je kompletně vymazaná a vy nemáte zálohu, tak její veškerý minulý život je v troskách. Doufejte, že není smazaná a vzpomínky jsou stále uložené někde hluboko. A spolu s nimi i vzpomínky na hackera. Tak co jsi od této chvíle dělala zlatíčko,“ pověděla Lin a začala zrychleně převíjet sled vzpomínek.

Podle všeho to vypadalo, že byla feťačkou pěkně dlouho a šlapala hlavně pro radost a zábavu. Ale něco bylo špatně. Její noční můry byly plné obrazů bílého obličeje se slizkým tenkým knírem a bradkou. Tvář, která hovořila o životě a smrti. Do toho krátké záblesky slunečných dnů na pláži.
„Zlatíčko, co to kurva je?“ odklepla Kapitánka brko a pozorovala dívku zmítanou zlým snem.
„Nejspíš má ten obraz spojitost s tím, koho hledáme,“ přemýšlela Lin a pozorně četla výstupy ze svých aplikací.
„To místo poznávám, bylo jí asi pět let a procházeli jsme se po pláži za naším starým domem,“ řekl pan X.
„Tak to znamená, že se možná něco z její paměti zachovalo, ale mě spíš zaráží data, která mi tu lezou,“ pověděla vážně Lin.
„Drahá, co se děje?“
„X, tenhle dům je připojený ke globální síti, že?“ zeptala se Lin.
„Je, proč?“ nechápal X.
„Náš hledaný subjekt nejspíš nějak dokáže do přenosu namodulovat svůj vlastní signál. Myslím, že je stále připojen a sleduje nás,“ pověděla pomalu Lin a cosi napsala tužkou na papír.
„X, okamžitě běžte přerušit spojení,“ četl pan tajemný a nepřehlédl ani dodatek.
„Ještě 30 sekund, zkouším ho vysledovat,“ sjel X očima zprávu a celkem svižně odešel.
„Holka, snad tě zachráním,“ dívala se Lin po přivázané nebožačce.

Vyžadovaný čas utíkal hrozivě pomalu, ale nakonec poslední sekunda odbila a virtuální realitu vyplnila tma.
„Jsme odpojený, mám tu nějakou adresu,“ ukázala Lin na monitor.
„To je ve starém přístavu. Moje drahá, tam žije největší spodina města,“ řekla Kapitánka a odklepla popel.
„Tak se tam pojedeme podívat,“ natáhla Lin do každé nosní díry pořádnou kobru.

Starý přístav byla část města, do které normální občané nikdy dobrovolně nevyráželi. V této čtvrti jste se museli buďto narodit nebo vás tam dohnala závislost na drogách, útěk před zákonem či jen paranoidní potřeba totální svobody.
Vzhledem k nedostatku místa se postupem času rozrostly konstrukce domů nad hladinu moře, proto bylo mnoho obydlí přístupných jenom z vody. Neexistoval zde systém číslování ulic a domů, takže pokud jste nevěděli, koho, co a kde hledáte, nemohli jste nic najít. Kapitánka a Lin naštěstí tenhle problém neměly, protože přístav znaly celkem dobře.
Lin v něm vyrostla a když potřebovaly nějaký specifický hardware, vždycky ho tam dokázaly sehnat. V podstatě znaly nejdůležitější občany starého přístavu a většina starousedlíků znala minimálně Lin a její rodinu.
„Drahoušku, data jsem vysledovala do jednoho obytného domu na nábřeží, ale předpokládám, že tam stejně nikoho nenajdeme.“
„Pojďme, třeba na nás čekají nějaké stopy,“ zapálila Kapitánka brko a zanořila se do davu lidí v úzké uličce lemované malými krámky vším možným zbožím.
Ruch lidského mraveniště byl fascinující, nad hlavami chodců visela směsice drátů, vodících lan, krabic klimatizací a různých přidělaných přístřešků, které místy uličky úplně zakrývaly. A do toho všeho přemíra barevných blikajících reklam. Ghetto budoucnosti.

Lin dovedla Kapitánku k zašlému dřevěnému pětipatrovému domu uprostřed nábřeží. Hned bylo jasné, že se jedná o nevěstinec nevalné kvality. Prošly úzkou uličkou mezi nadrženými špinavci a zastavily u dveří. Zjizvená obluda je sjela pohledem od hlavy až k patě.
„Vyvoněný dámičky, co vás přivádí do týhle špinavý díry?“
„Úchylka,“ odpověděla Kapitánka.
„To zní jako rozumný důvod, předpokládám, že zaplatit máte čím,“ řekl zjizvenec.
„Vypadáne snad jako nějaká špína?“ odsekla Lin a dala strážci zlatou minci.
„Dámičky, celý dům je jenom váš,“ zasmál se hlídač a zakřičel, „dneska už končíme, vy špinavci, táhněte zpět do svých brlohů!“

„Jaké máte speciální úchylné přání?“ zeptal se hlídač, když zavřel dveře a osamělí stáli ve špinavé dřevěné chodbě.
„Chceme si to tady prohlídnout,“ pověděla Lin a rozhlížela se.
„Někoho hledáme,“ řekla Kapitánka a odklepla popel na podlahu.
„Tak to abych asi šel s vámi,“ zaškubala se jizva ve strážcově tváři.
„V ceně vstupného nebyla samostatná prohlídka?“ řekla Lin a pohnula významně obočím.
„No, ne tak úplně,“ opatrně ze sebe soukala zjizvená tvář.
„A tohle bude stačit, abyste si šel dát do kuchyně kafe a cigáro?“ podala Kapitánka strážci další minci.
„Hm, to by mělo úplně stačit. Kdybyste něco potřebovaly, stačí zavolat. Nechám otevřený dveře,“ odpověděl strážce a byl docela rád, protože minimálně asiatka vypadala docela zabijácky.

Kapitánka s Lin procházely pokoj po pokoji, patro po patru. Za každými dveřmi našly jedno či několik děvčat s jedním nebo více zákazníky. Nikterak je příliš nevyrušovaly, protože věděly, že až najdou, co hledají, okamžitě to poznají.
Tušily, že musí dojít až do posledního patra, kde v předposledním pokoji našly svázanou dívku v bezvědomí a na stole rozložené přistroje.
„Jak jsem předpokládala. Redirektor a anonymizéry,“ prohlížela Lin elektroniku.
„Mám vzbudit tu holku?“ zeptala se Kapitánka.
„Ani ne, stejně nebude nic vědět. Vyndám pamětový karty a mizíme odsud,“ odpověděla Lin a vyndala z kimona sadu nářadí.
Kapitánka mezitím prohlížela místnost a hledala jakékoliv stopy. Zastavila u okna a dívala se ven. Kdysi dávno host v pokoji viděl vodní hladinu s loděmi, ale nyní shlížela přes řadu střech k obzoru.
Najednou zaregistrovala za některými komíny pohyb.
„Zlato, myslím, že se sem někdo blíží.“
„Kdo, drahá?“
„Lin, broučku,“ vytáhla Kapitánka triedr, „vypadá to na starý dobrý strážce zákona.“
„Fízlové, jo? Asi nejsme jediný, kdo jde po tom hackerovi. Potřebuju ještě pár minut, abych vyndala všechny karty,“ odsekla Lin a začínala být mírně nervozní.
„Miláčku, to zvládneme, ale bude to zatraceně těsný,“ odpověděla Kapitánka, která nepřestávala sledovat střechy.