„My sme Temný kolegium. Konkrétně já sem Matkopíchač, tohle je Čůrák, tohle Vohnout, Análník, Šoustal, Pičín, Kokot a ten vzadu je Sráč. Tohle je Ničitel s Klaunem a támhlety dva debily známe jenom krátce, protože se k nám připojili až tady,“ začal povídat Matkopíchač.
„Moment,“ skočil mu do řeči Ho, „já a můj pán nejsme debilové, vždyť sme vás sem bezpečně dovedli.“
„Já vím, ale neskákej mi do řeči, když mluvím.“
„Vy nepatříte k sobě? Tak to si poslechnu dvoje vyprávění, tak začni trpaslíku povídat,“ usrkly hlavy ze šálků čaj a jedna olízla Klaunovo čelo.
„No, my sme se...“ začal s povídáním zpocený Matkopíchač a snažil sebou příliš neházet, aby se vyhnul bolesti.

Uběhl bůhvíjaký čas, ale vyprávění konečně skončil eunuch Ho.
„Strašně dlouhý a únavný, to si to nemohl zkrátit?“ mručel znavený Matkopíchač a sjížděl očima kolegium, které už bylo napůl v mrákotách.
„Já jsem se docela bavila. Jste opravdu docela krutí zmrdi a teď vás za odměnu čeká potěšení. Jistě jste si všimli, že sem si během vašich keců pěkně nahonila frndu a teď přijde čas ji pořádně potěšit. Budu vás brát postupně, ale nakonec se pěkně všichni sejdeme v jednom loži,“ spustila pekelný smích, dokončila čištění zkrvavených dráždidel a vytáhla rovnou tři trpaslíky, které odvedla do vedlejší místnosti.
Rudě zdobená ložnice plná mučících nástrojů vyděsila trojici sexuálních otroků tak, že se posrali krvavým hovnem.
„Tady u nás má výraz ‚srát krev‘ vskutku realistický nádech, že?“ usmálo se několik hlav a zbylé věnovaly pozornost přípravě mučidel.

Zajatci v kostěných pastech podle řevu poznali, že vedle začaly sexuální hrátky. Hydra nelhala a velmi brzo zapojila do zábavy zbytek poutníků.
Orgie, jaké nastaly, dějiny pekla a dalších podsvětí dlouho nezažily. Dorazil i Nergal s partnerkou, takže krev tekla proudem.
Krví pokrytá a nekončícími orgasmy zmučená těla trpaslíků byla pekelnými hračkami pekelných úchylů s pekelně úchylnými chutěmi. Mozky v hlavách sexuálně úchylně mučených obětí přestaly produkovat myšlenky hned několik sekund po začátku, takže není o čem psát.
Popisovat proudy krve tryskající z těl, jenž nemohla zemřít a jen se kroutila ďábelskou bolestí, taky nemá příliš smysl. Kdyby svět živých poznal, čeho všeho se lze v pekle dočkat, nastala by nepředstavitelná neřešitelná panika a proto všichni, kteří prošli domem Hydry, raději o některých detailech pomlčeli.

Všechno má však svůj konec a i tyto orgie skončily.
„Jak se vám to se mnou líbilo?“ smála se Hydra, ale nikdo neodpověděl. Trvalo ještě nějakou dobu, než se Temné kolegium s lidskými průvodci dalo dohromady aspoň tak, aby byli schopní mluvit a kulhavě chodit.
„Když jsme ti takhle posloužili, mohla bys mě splnit jedno přání?“ zeptal se Matkopíchač chraplavým hlasem.
„Co bys rád?“ řekla Hydra v dobrém rozmaru.
„Vrať nás s celou císařovou armádou a dej nám nějaký pěkný kostěný lodě.“
„To sou docela drsný požadavky. Nemyslíš, že toho chceš nějak hodně?“ hodila přísné pohledy po Matkopíchači, ale v hlavě už věděla, že mu vyhoví. Domluvila se totiž během orgií s Nergalem, že by mohli zase po pár tisících letech přinést mezi živé pořádnou apokalyptickou událost, o který se bude mluvit ještě pekelně hodně dlouho.
„Nemyslím,“ řekl trpaslík a dlouze se díval do dračích očí.
„No dobře, když chcete, tak to máte mít,“ pověděla Hydra, dopila čaj a vstala z pohovky.
„Je čas jít.“
„Konečně,“ zamručel Ničitel a nepřestával si hladit prdel.

Tma zmizela a Matkopíchač otevřel oči. Byl v nějaké lodi vyzdobené kostmi a výhledem před sebou spatřil hvězdnou oblohu.
„Mocný Matkopíchači, jste vzhůru?“ uslyšel známý hlas.
„Vohnoute, vypadá to že jo, sme živý?“ zeptal se Matkopíchač.
„Asi jo, zkusím zjistit kde jsme a kolik nás je,“ odpověděl Vohnout a odešel k přístrojům.

„Strašný, to bylo strašný. Vážení, už ste tady všichni?“ zamručel Matkopíchač.
„Vy moji temní buzeranti, teď vám řeknu dvě zatraceně důležitý věci. Za prvý se nikdo nikdy nedozví, čím sme museli projít, abysme se vrátili zpátky mezi živý. To znamená, že nikdo ani necekne a ani nenapíše řádku ve svých pamětech. Za druhý, běžte někdo sehnat černý plátno a nějaký tyče, ať si zase poskládáme temný hábity. Tady se nám nikdo smát nebude, my smééé Tééémnnýýý kóóóĺéééégiuúúúúm,“ zvedl trpaslík ruce a začal sebou točit kolem dokola. Ostatní členové se opatrně přidávali, protože nikdo z nich nechtěl příliš riskovat brzký návrat do království smrti.

„Mocný Matkopíchači, nesu hábity a naše armáda je fakt veliká. Hydra nelhala. Každopádně máme problém. Chlast nemá ani ten císařskej kokot bez koulí a navíc máme málo jídla. Dovolte, abych představil naši osobní gardu,“ přišel Vohnout, za ním rachotila jednotka kostlivců a někteří nesli balíky s tyčemi a černou látkou.
„Výborně, je čas se převléknout a začít fungovat podle zaznamenáníhodných pravidel. Nyní začínají naše nové dějiny, který si budete pamatovat. Odcházím přemýšlet do kajuty a až se vrátím, stráže budou po celé lodi a armáda věrných zmrtvýchvstalých připravená zabíjet a vraždit,“ řekl Matkopíchač a za sebou táhl tyče zabalené v černém plátně.

Přeskočíme nějaký čas, během kterého se Matkopíchač vrátil do velitelského centra již bezpečně schován v konstrukci temného hábitu, kde s maximální spokojeností vyzkoušel zatemňovač hlasu a vstoupíme do děje právě v okamžiku, kdy Kapitán Blázen pozdravil obléhatele.
Matkopíchač přestal řvát a pozoroval stovky letících atomovek.
„Další!“ temně vykřikl rozkaz, když viděl, že první salva byla neúspěšná.

V podstatě uběhl nějaký pátek, než Ničitel nabral odvahu pro přiblížení k zuřícímu Matkopíchači.
„Temný veliteli, měli bychom se na to vysrat. Dole pařej a nám se tlemí do ksichtu. Já to znám, se mnou takhle už jednou Muskové vyjebali. Mocný Matkopíchači, budem jim akorát dělat ohňostroj a vyplejtváme tak zbytečně zásoby střeliva,“ opatrně promluvil.
Neúspěchy zpruzený temný vůdce cosi zamručel a Ničitel pochopil, že ještě nepřišel ten správný čas.
„Vážení, musíme ho ještě nechat, než mu samotnýmu dojde, že tohle fakt nemá smysl. Jdeme navštívit eunucha a císaře,“ řekl zbytku kolegia.