Vesmírní dýleři - 9. Domácí mazlíček
Jack, Frank a Mozeček osaměli.
„Půjdu do skladu inventarizovat bedny,“ řekl Jack a odešel.
„Dodobře, jajá tatady mamám ppráci,“ odpověděl Frank.
Mozeček se rozhlédl po dvou živých obyvatelích základny, v jeho scvrklém mozku proběhla jiskřička elektrické energie a propojila několik vyschlých neuronů. Toto krátké spojení umožnilo Jackovi a Frankovi přežít, protože Mozeček si vybavil svého přítele Kokota, který mu dlouho vštěpoval, že tyto organismy má nechat být nebo bude bit.
Osaměl a byl zmatený. V poslední době se stávalo velmi často, že ho drahý Kokot opustil a nechal samotného s těmi divnými živočichy, kterým nesmí vysát mozek z hlavy. K tomu všemu ty změny, spousta změn v jeho jednoduchém životě.
Nebýval jednoduchý, někdy měl zvláštní záblesky rozmazaných vzpomínek, které neuměl zařadit.
Viděl dřevěnou loď a v ní několik postav. Slyšel křik a praskot lámajícího se dřeva. Vlny, hodně vln. Jedna z nich ho smetla z paluby. Máchal rukama, než nahmátl jakýsi plovoucí kus prkna, kterého se chytil a pevně držel, dokud bouře neustala. Pamatoval si stín, který ho vytáhl z vody. Viděl neostrý obličej dívající se mu do očí, pak ucítil prudkou bolest a spatřil tmu.
Tmu, která jednoho dne zmizela a on spatřil obličej Kokotův. Také pocítil hlad s nutkavou potřebou otevřít nejbližší mozkovnu a vycucnout její obsah. Velký šílený hlad, který volal po ukojení.
Vzpomínka zmizela a Mozeček si uvědomil, že mu jeho přítel Kokot nechal v pokoji velký hrnec s připravenou potravou, kterou nově příchozí nazývali 'želé'. I když uměl být rychlý, rozhodl se šinout si to po chodbě zombie chůzí, protože nikam nespěchal. Vrátil se zpět do svých vzpomínek a před jeho vyschlýma očima běžel černobílý film, ve kterém přetrhl pouta, která ho spojovala s operačním lůžkem a okamžitě se vrhl na stojícího Kokota. Ten rychle zareagoval, zvedl ruce, chytil ho za ramena a prudce škubl. Uvědomil si, že nemá čím chytit hlavu, která ho tak přitahovala. Spadl obličejem k zemi a zjistil že nemá ruce. Zvedl hlavu a viděl jak nad ním sklání postava Kokota, drží v rukou vyschlé ruce a hovoří k němu.
„Uklidni se, příteli.“
Nechápal, co se po něm chce, jen zachrčel a vycenil zuby. Kokot mu přišil jednu ruku a následovalo mnoho času, celé desítky let, kdy se scénář opakoval. Vrhá se na Kokota, ten ho sráží a uklidňuje. Hlad ho mučil.
Pamatoval si den, kdy jeho opatrovatel přinesl první porci potravy v podobě podivné hmoty, která v jeho vyschlém nose zanechávala podivně uklidňující pachovou stopu. Ochutnal a hlad začal mizet. Když zmizel úplně, uklidnil se a pocítil novou energii ve svém mrtvém těle.
Vzpomínky zase zmizely a Mozeček stál u dveří do laboratoře. V hlavě mu zněl jednoduchý příkaz Kokotův.
„Nelez do těchto dveří.“
Natáhl sušenou ruku a stiskl otevírání dveří. Cítil emoce, které se kdysi za jeho života daly nazvat zvědavostí. Adrenalin se mu do těla vyplavit nemohl, ale stejně vnímal jisté vnitřní chvění. Dveře se otevřely a opatrně nahlédl dovnitř. Místnost se skříněmi, stolem a terminálem byla pochopitelně prázdná a Mozečka ani nenapadlo, že by měl otevřít skříně a obléct ochranný oděv. Na to mu nezbývala kapacita.
Přešel místnost, chvíli se zdržel u průzoru a otevřel dveře přechodové komory. Vlezl pomalu dovnitř, dveře se za ním zavřely, ozvalo se syčení a objevila mlha. Byl mrtvý, takže mu nemohl desinfekční plyn ublížit. Po skončení procedury se otevřely dveře do laboratoře.
Viděl věci, kterým nerozuměl. Zastavil u jednoho z akvárií a díval se dlouze dovnitř. Narazil hlavou do skla a po chvíli se začal vlnit substrát. Vylezl první brouk a za ním další. Ozval se hlad, Mozeček strčil ruku do akvária a vytáhl jednoho z brouků. Zblízka si ho prohlížel a záchodový brouk mu olízl obličej. Oklepal se a zakousl do broučí hlavy. Vystříkla zelená kapalina a potřísnila mu obličej. Broučí mozek chutnal hnusně, s odporem jej vyplivl a zbytek odhodil na zem. Hlad se ozval znovu, tudíž mu nezbylo nic jiného, než se posunout dál.
Obešel stůl a prohlédl si věci, které na něm ležely. Žádná se nedala jíst a už vůbec nepoznával k čemu by mohly být. Ale zaujalo ho něco jiného. Skleněné válce na konci laboratoře. Pomalu k nim došel a prohlížel si je. Většina z nich byla prázdná, ale ve čtyřech byla kapalina a krabovitý živočich. V hlavě mu proběhlo slovo „mozek“ a pudy zapracovaly. Ruka bezmyšlenkovitě sundala bezpečnostní kryt, vklouzla do válce s kapalinou a vytáhla tvora. Jeho vyschlé oči si prohlížely tvora s krabíma nohama, dlouhým ocasem a ústním otvorem obdařeným řadou zubů. Hlad mu velel dostat se k mozku, ale než se stihl zakousnout, tvor se mu přisál na vyschlý obličej a ocas začal omotávat kolem krku. Cítil, jak mu něco prochází krkem až do břicha a přitom trhá vnitřnosti na kusy. Před očima se mu setmělo a padl na zem.
Probral se, prohmátl rukama obličej a uvědomil si, že tvor už není přisátý. Otočil hlavou a všiml si krunýře ležícího opodál. Pálilo ho v břiše a to dost nepříjemně. Jeho trávicí systém byl chabý, proto jej Kokot nahradil umělým žaludkem, který našel ve skladišti. Starší model, který byl schopen rozložit a strávit naprosto cokoliv včetně radioaktivního materiálu. Postavil se a prohlédl si škody na těle. Byl lehce potrhaný a lezla mu ven klíční kost, kterou zlomil silný tlak kolem krku. Motala se mu hlava a žaludek měl jako na vodě. Hlad však zmizel.
Chvíli se ještě potácel po laboratoři a když už nic zajímavého nenašel, respektive nic co by se dalo sníst, vrátil se k přechodové komoře, vstoupil do ní a opět prošel procesem očištění. Nijak se nevzrušoval červeným blikajícím světlem a řvoucí sirénou. Dveře se nechtěly otevřít, tak zabral oběma suchýma rukama a rozevřel je.
Vstoupil do místnosti plné kouře a blikajícího světla s postavou v ochranném obleku. Byl to Jack, který zareagoval na poplach. když viděl průzorem dění v laboratoři, oblékl se a vzal do rukou plamenomet.
„Padej zpátky, ty jeden mrtvej hajzle!“ řval jak protrženej tur.
Mozeček se zastavil a čuměl. V suchém mozku prolétla informace, že by měl zastavit a čekat na další rozkazy.
„Padej zpátky nebo tě spálím na prach,“ křičel Jack a upustil trošku paliva z plamenometu.
V mrtvém scvrklém mozku prolétla další myšlenka, která zbytek těla varovala před žárem ohně. Mozeček se začal tvářit vyděšeně a pomalu couval zpět do přechodové místnosti.
„Netvař se tak vyděšeně a zalez zpátky,“ řekl Jack, jenž se pomalu uklidňoval, protože viděl, že Mozeček poslouchá. Preventivně však zase upustil ohnivou páru.
Byl opět uvězněný a začal propadat panice. Stál v přechodové komoře, dveře se za ním zavřely, znovu prošel přechodovou sprchou a otevřela se cesta do laboratoře. Došel k prosklené stěně a díval se na oblek svlékajícího Jacka.
„Zůstaň v labu a počkej, až se vrátí Kokot. Rozhoukala se karanténa a já nebudu zjišťovat, co jsi tam posral ty jeden mrtvej debile.“
Mozeček byl nešťastný, přišel na něj splín, protože nevěděl, co provedl. Nechápal to pozdvižení a kdyby mohl, začal by brečet.
„Hele kreténe, co to tam leží na zemi za bordel?“ zkusil se zeptat Jack a ukázal na krunýř.
