Vesmírní dýleři - 3. Historie
Všichni vespolek seděli v jídelně, na stole otevřené konzervy, několik lahví vína a mnoho lajn omamných látek a jedů. Zombie už měla ruku přišitou zpět a Kokot ladil detaily prstů, aby palec byl tam, kde má být palec a ukazováček nebyl na místě malíčku.
„Kokote, vypadáš jako velmi pečlivý robot,“ pochválila vykonanou práci Urgha.
„Měl jsem dost času vycvičit se trpělivosti, protože posledních pár tisíc let nebylo kam spěchat,“ odpověděl na otázku robot.
„Jak jsi se tady vůbec ocitl?“ pokračovala ve svých zvědavých otázkách.
„Milá Urgho, to je na hodně dlouhé povídání,“ řekl s úsměvem Kokot, tedy pokud se dal jeho výraz označit za úsměv.
„Já myslím, že máme dost času k rozjímání, stejně jsme všichni unaveni a práci si beztak necháme na později,“ odpověděla Urgha.
„Povídej Kokote, zakalíme. Aspoň se pořádně poznáme,“ opilecky zahlásil Jack.
Kokot stále držel jehlu a niť a přišíval opatrně malíček.
„Já nevím, co si myslíte vy? Můj vůdce,“ zeptal se Kokot.
„Šij a povídej,“ odpověděl Blázen, který už měl ubaleno, zapáleno a slastně vdechoval marihuanový kouř.
„Můj vůdce, bude to dlouhé povídání. Jsem asi 4000 let stár.“
„To nevadí náš nový plechový příteli, hlavně aby nám to zabralo aspoň patnáct stránek,“ žoviálně se zasmál Blázen a odklepl popel z jointu.
„Když mě stvořili, byl svět zcela jiný než dnes. Po mém osamocení, abych se tady postaral o pořádek, by mě vůbec nenapadlo, že zde zůstanu tak dlouho. Než lidé na povrchu vymysleli telegraf, rádio a televizi, byl jsem zcela odříznut od okolního světa.“
„To jsi se nemohl spojit s venkovním světem nějakou vysílačkou?“ skočil mu do řeči Jack.
„Nemohl. Poslední velitel základny, jenž za sebou zavřel hlavní vchod, vysílací zařízení zničil a odvezl s sebou veškeré náhradní díly včetně hlavní antény. Mě se podařilo zprovoznit přijímač, ale tři tisíce let bylo slyšet jenom ticho a kosmický šum. Pak se naštěstí ozvalo rádio.“
„Kokote, to jsi nemohl součástky vysílače zreplikovat?“ zvedl hlavu od sklenky s alkoholem Jack.
„Nemohl, protože místní syntetizér umí jen potravu a je kurevsky malý, takže sem prožil opravdu velmi zvláštních tři tisíce let s tímto bezmozkem. Abych se ale vrátil k našemu původnímu tématu, tedy proč a jak jsem se ocitl zde. Mí stvořitelé byla vysoce vyspělá společnost křemíkových entit. Zvláštní bytosti, jejichž křemíkové mozky zpracovávaly informace pomocí světla, takže ve tmě jim svítily hlavy.
Můj vůdce, je to velmi bizarní zážiek, když otevřete poprvé oči a nad vámi se sklánějí svítící hlavy. Mozek máte připojený k počítači, který do něj hrne exabajty informací. Naučili mě všechno, naprosto všechno, jenž si dokážete představit. Vím jak vznikají a zanikají hvězdy, vím jak kámen změnit ve zlato, vím jak vznikají černé díry a jak jimi cestovat, vím, že se Stephen Hawking dopustil několika drobných chyb ve svých úvahách a vím dokonce, že slečna Urgha patří ke kmeni Hungů. Znal jsem jich několik a vím, že se debilové nezměnili, protože jsem napjatě sledoval, na první pohled zcela ztracený, boj pozemšťanů s hungskou invazí. Nevěřil jsem, že se dokáže lidstvo zmátořit a relativně zvítězit. Všechno tohle vím a stejně mi to bylo k hovnu, protože jsem nemohl nikomu říci ‚Přijďte mě zachránit, jsem tady a jsem opuštěný.‘ Hrozné chvíle, opravdu hrozné. Ech. Promiňte, navaluje se mi.“
Kokot přerušil vyprávění, zvedl kyblík, který měl připravený pod stolem a vyblil něco oleje.
„Ještě stěstí, že se dá recyklovat.“
„Chceš říct, že ho jako zase znova vypiješ?“ udiveně zvedl hlavu Pong od svých lajn perníku.
„Ano, použiji ho. Nic mu není, jen mi po těch letech neslouží žaludek a občas ho neudržím. Nejsem žádný mladík. Ha ha ha. Horší je to s použitým olejem, který vypouštím výpustní hadicí. Mám ji mezi nohama,“ vysvětlil mu Kokot.
„Radši, prosím tě, nezabíhej do detailů. Tvoje hadice mě nezajímá,“ znechuceně řekl Pong.
Kokot vrátil kyblík s olejem pod stůl a pokračoval ve vyprávění.
„Abych se tedy vrátil na začátek. Křemíkové bytosti do mě nalili kvantum informací, uložili do bedny a odeslali objednavateli. K mému štěstí se jednalo o Ústav výzkumu primitivních civilizací při Univerzitě všech studií na planetě Phobotix ve vzdálené hvězdné soustavě, jejíž jméno vám nic neřekne. Tam mi přidělili jméno a práci. Kokot v jazyce Phobotixanů znamená 'Chytrý a krásný' a stal jsem se uklízečem.“
„Chachá, chytrý a krásný. Chytrej možná jo, ale krásnej určitě ne. A ještě uklízeč!“ vyprskla Urgha smíchy.
„Směješ se hungská ženo, ale práce uklízeče na Univerzitě byla náročná. Je nutné mít slovníkové znalosti, protože do některých prostor nemůžeš vpustit normální uklizečku z řad zotročených zajatců. Taková uklizečka potřebuje zapojit svůj úklidový stroj a nepřemýšlí nad tím, který kabel vytáhnout ze zásuvky. Párkrát se stalo neštěstí, že nebohá nevzdělaná uklízečka odpojila od energie izolační pole kotců s pokusnými živočichy, kteří se vzbouřili a vyvolali povstání. Nemalé ztráty na životech donutilo rektorát univerzity změnit pracovní postupy a umožnili katedrám pořídit inteligentní uklízeče. Pravda, obvykle jsme instruováni, abychom před žáky nedávali příliš najevo, že jsme chytřejší než oni, protože to těžce kolikrát nesou a nebozí uklízeči se pak stávají terčem různých nejapných vtípků. Není příjemné se ráno probudit a zjistit, že máte v uchu Xylanskou silikonovou stonožku. Legrácky s mikroskopickými černými dírami taky nejsou špatné. Když ji studenti umístí na konec koštěte, pohltí všechno, po čem přejedete smetákem.“
Kokot se natáhl pro hrníček, nabral z kýble a napil se.
„Trošku mi vyschlo,“ oddechl si.
Blázen a jeho parta ani nedutala, minimálně pití vlastních olejových zvratku si ticho zasloužilo. Robot Kokot se nadechl a pokračoval ve vyprávění.
„To jsem tedy já. Školní uklízeč s troškou znalostí. Uklízení jsem se věnoval asi sto padesát vašich let. Krásná léta, bez zodpovědnosti, občas jsem pro studenty ve školníkově bytě organizoval mejdany. Vidím, že znáte jak vypadá mejdan. Destiláty různých uhlovodíků, hydrochloridy, vzácné kovy a jiné jedy. Jednoho dne legrace skončila.
Přišel za mnou profesor Indy, ředitel mého ústavu, že potřebují správce laboratoří a někoho, kdo by zapisoval výsledky pozorování. Povýšil jsem tedy. Byt, práce zdarma a mizerné jídlo zůstaly. Dostal jsem klíče od laboratoří a seznam zaměstnanců, kteří mi mohou dávat úkoly. Začal jsem chodit do laboratoře kolem nového uklízeče, kterého si vyžádali. Velmi brzo jsem zjistil, že práce uklízeče za tu odměnu byla lepší. Cesty zpět však už nebylo a můj první úkol bylo počítat množství bobků a četnost kálení jakýchsi zvířátek se dvě hlavami a dvěma řitními otvory. Ty prdele sraly nezávisle, na přeskáčku a pořád. Navíc mi zapomněli říci, že močí kyselinu otvorem mezi očima. Těch očí o který jsem přišel.“
„Počkej, chceš říct, že ty oči ve sklenicích, který jsme našli ve skladišti, jsou tvoje náhradní oči?“ zeptal se Jack.
„Jaký oči, vy jste našli oči?“ podivil se Karlos.
„Jo, našli a věnuj se svýmu koksu, debile,“ uzemnil Jack Karlose. Robot Kokot pokračoval.
