Vesmírní dýleři - 20. Hon
Dvě ruce v laboratoři držely brokovnici - klasickou pumpu, před jejíž hlavní stál Klaun a smál se jako šílenec.
„Fakt sem rád, že konečně zdechneš, kundo,“ promluvil Bláznův hlas.
„Nemáš koule zmáčknout spoušť a vystřelit. Nedostaneš se odsud,“ smál se stále Klaun.
„O mě se nestarej, můj útěk už není tvoje starost,“ odpověděl Blázen.
„Stejně tě moji lidi zabijou,“ smál se Klaun.
„Doprdele, to je debil,“ řekl Blázen a z brokovnice vyšel výstřel. Klaun se s dírou v hrudi zhroutil, vnitřnosti rozprskly po stěně a z hlavně zbraně vycházel kouř.
„Tak to by bylo, o dalšího zmrda na světě míň,“ opět se ozval Bláznův hlas. Ruce odhodily brokovnici a Blázen se rozeběhl. Proběhl dveřmi a zamířil ven cestou, kterou původně přišel.
Proběhl chodbou a zastavil se až u dveří s nápisem „Východ“.
„Šéfe, jste ve pořádku?“ začal křičet Pong, když se Kapitán objevil venku.
„Sem, ale doprdele utíkej jak nejrychleji můžeš,“ křičel a utíkal po silnici pryč.
Pong něco zamručel a rozeběhl se za ním.
Ani ne pár minut po jejich odchodu se začal prostor před dveřmi zaplňovat Klauny s mačetami a meči v rukou. Vypadali dost nasraně, řvali a mlátili zbraněmi do svých hrudí.
Blázen běžel po prašné cestě k lesu a rychle ho dobíhal Pong, který se chvílemi otáčel a díval za sebe.
„Pongu, kolik jich za námi běží?“
„Šéfe, kurevsky hodně. Co jste provedl?“ doběhl Pong Blázna.
„Pongu, ty vole, zabil sem Klauna. Ten zkurvenej vohnout mě už přespříliš sral.“
„Šéfe, to se vám povedlo, ale nepůjde po nás jeho šéf?“
„Pongu, to je mi u prdele, vylákal nás sem a řádně s náma vyjebal. Mám sto chutí přestat obchodovat s nováčky, není to poprvý, kdy sme skočili na špek.“
„Šéfe, všechno dopadne dobře, máte mě.“
„To mě fakt uklidňuje,“ zamručel Blázen a les se přibližoval.
Když vbíhali do lesa, na obzoru se objevil oblak prachu.
„Šéfe, bude to pořádnej hon, ale nás nedostanou,“ zasmál se Pong a vyházel do trávy ocelové ježky.
„Pár jich zpomalí,“ řekl a vstoupil za Bláznem do lesa.
Les to byl zvláštní, jiný než pozemské lesy. Ze stromů visely chuchvalce zelených vláken a lián, které k nim natahovaly své dlouhé zelené ruce.
„Strašidelný místo,“ rozhlížel se Blázen a vyhýbal větvím.
„Šéfe ani ne, obyčejný les, kterých jsou ve vesmíru miliardy. Se mnou se nemusíte ničeho bát,“ řekl Pong a rukou odstrčil dotěrnou větev.
Stádo klaunů se zastavilo a začalo rozhlížet, jakoby někoho čekali.
Po chvíli se vytvořila ulička a jeden z klaunů vyšel před ostatní. Zakašlal a promluvil.
„Náš velitel byl podle zabit a potřebujeme nového. Já, coby Klaunova levá ruka, jsem se rozhodl převzít velení a dopadnout zákeřného vraha. Pomsta je naše!!!“
Klauni zahulákali a házeli klaunskými parukami do vzduchu.
„Co to povídal?“ zeptal se Blázen Ponga.
„Šéfe, nějaký sračky, jak moc jste ublížil tomu šaškovi.“
„Hmmm. Kolik jich je?“
„Šéfe, hodně.“
„Naše šance?“
„Šéfe, normální. Nic, co bych nezvládl. Musíme zmizet, udělali rojnici a brzo se přiblíží.“
Zanedlouho potom, kdy Blázen s Pongem zmizeli v lese, se na jejich místě objevila skupina ozbrojených klaunů.
„Veliteli, divnej les,“ řekl jeden z nich.
„Povídají se o něm různý věci, nikdo sem nechodí,“ odpověděl velící klaun.
„Jaký věci?“ zeptal se další.
„Mizí tu lidi,“ odpověděl velitel.
„Jak mizí lidi?“ zeptal se ten samý.
„Prostě zmizí a už je nikdo nespatří.“
„Veliteli, proč nenecháme ty dva zmrdy prostě zmizet?“
„Návrh padl na poradě, ale nebyl vedením přijat. Chtějí jejich hlavy.“
„Doprdele,“ zamumlal nějaký klaun.
Nikdo z nich si zatím nevšiml, že se stromy nenápadně přeskupily a vypadaly, jakoby se k něčemu chystaly.
Blázen s Pongem běželi úzkou pečlivě udržovanou cestičkou a ani oni si nevšimli, že se za nimi les uzavírá.
Počalo se pomalu stmívat a denní živočišstvo postupně utichalo.
„Šéfe, musíme najít místo k přespání. Tamten strom před námi se mi líbí. Košatá široká koruna, ve které mezi větvemi vysoko nad zemí postavíme opičí hnízdo k přespání.“
„Pongu???“ podivil se Blázen.
„Šéfe, nedivte se ničemu a vylezte nahoru, já zabezpečím perimetr a instaluji několik rychlých pastí.“
„Pongu,“ mručel Blázen, ale vyškrábal se do koruny stromu a uvědomil si, že Pong věděl přesně, jaké místo hledá. Široké větve rostlé do tvarů pohodlných lehátek s měkkou výstelkou lákaly k poležení. Pravda tedy je, že se Bláznovi prohnala hlavou myšlenka, že je to fakt zvláštní náhoda, ale příliš nepřemýšlel a ulehl.
Netrvalo dlouho a usnul.
Probudil ho zvláštní hluk. Podíval se Pongovi, který spokojeně spal a jeho tvář vyzařovala klid a mír. Rozhodl se ho nebudit a s co největší opatrností slezl ze stromu.
Blázen se díval do tmy stromů a měl pocit, že vidí pohyb. Začal se pomalu nořit do lesa a sledoval stíny.
Najednou a zcela nečekaně se před ním vynořila tvář klauna s ostrými zbroušenými krvavými zuby, která vycenila tesáky u Bláznovy tváře a vydechla mu do obličeje smrdutý proud vzduchu.
Kapitán se vylekal, udělal dva kroky vzad, zakopl o větev a upadl na záda.
Klaun vyskočil a mířil rovnou na ležícího Blázna. Z ničeho nic se ze tmy vynořila ruka v červeno-černém rukávu s noži místo prstů a rozpárala klauna ještě ve vzduchu.
Před Bláznovy nohy dopadlo mrtvé tělo s vyhřezlými vnitřnostmi, Blázen zařval hrůzou, vstal a utíkal směrem, o kterém si myslel, že je správný.
Nevěděl, jak dlouho běžel, než zakopl, upadl a uvědomil si, že se asi ztratil.
„Ty vole,“ prolítlo mu hlavou, ale to bylo tak všechno, protože nedaleko od něj se ze tmy ozýval řev umírajících. Dal se znovu do běhu a běžel a běžel.
V jednu chvíli zastavil. Nevěděl jak, ale stál opět u stromu, na kterém spali. Usadil se do trávy, opřel o kmen a a zavřel oči.
„Nedáš jointa?“ probudil Blázna chraplavý hlas. Otevřel oči, rozhlédl se kolem sebe a začal uvažovat, že se mu to zdálo.
„Dáš brko?“ uslyšel znovu chraplavý hlas, pootočil hlavu a všiml si vyhublé postavy s vyžvejklým hubeným zkrouceným obličejem, oblečenou ve svetru v barvě, kterou už viděl a rozhodně si nemohl nevšimnout dlouhých nožů. Blázen však neměl pocit, že by se měl čehokoliv obávat.
