1 2 3 4 5 6 7 8

„Doprdele, práce zasraná,“ zamručel zkrvavený Blázen, zapálil joint a prohlížel mrtvého Klauna.
„Zmrde jeden zasranej, už se mnou vyjebávat nebudeš,“ kopal jakoby rozhořčeně do mrtvého těla, protože marihuana mu sebrala veškerou agresi a rovnou začal balit další brko, aby srovnal myšlenky v hlavě. Bylo toho na něj moc a musí jednou provždy tyhle sráče z Temnýho kolegia vyřešit. Kdyby to byla aspoň parta starejch dobrejch dýlerů, která vyhlásila starou dobrou válku gangů o území, ale ne, oni zmrdi chtějí nějaký krámy, který má ve sklepě a pořád zkoušejí zasraný fligny, jak se k nim dostat. Tohle už na něj bylo moc a došlo mu, že už nikdy nepojede za potenciálním klientem na jednání, ale nyní budou jezdit všichni zájemci do vzorkovny ve fabrice. Pochopil, že má jméno a jeho nová prodejna s továrnou na drogy uprostřed vesmíru přitáhla spoustu zájemců o legální nákup čehokoliv, co omámí mozek a tělo. Už nikdy se mu nestane, aby neodhadl zájemce o obchod a skočil takhle blbě do pasti. Ještě štěstí, že vzal sebou Ponga.

Blázen seděl na židli a přemýšlel. Doufal, že Pongovi dojde sled událostí a brzo se vrátí. Byla to jediná možnost, jak zachránit holý život. Přičemž všechno se zpočátku zdálo jako normální schůzka. Přiletěli s Pongem předevčírem, aby večer stihli jednání a návštěvu bordelu. Rozhovory proběhly v poklidu a přátelské atmosféře a Blázen s Pongem odcházeli v rozmarné náladě.

Bordel byl velmi luxusní v decentním rudém stylu. Blázna velmi těšila přítomnost několika pravých neklonovaných holek ze Země s certifikátem pravosti a možností na místě ověřit pravost. V týhle díře to naprosto nečekal, využil toho tedy a vyzkoušel jednu z nových funkcí hodinek, které objevil při čtení manuálu během jednoho sraní. Hodinky uměly analyzovat genetický materiál a pátrat po příznacích použití klonovacích technik.
I tuhle fázi návštěvy vzdálený planety zvládli v pohodě a kdyby se náhodou při ranním návratu do hotelového pokoje nespletli, tak by realita běžela dál jinak a nikdo by si nevšiml, že Blázen není Blázen.

Vraceli se k ránu, místní hvězda už vycházela nad obzorem a vytvářela nebeské výjevy podobné polární záři, ale v modro-červených barvách.
Pozdravili hotelovou obsluhu, liftboy je vyvezl luxusním výtahem do třetího patra a zamířili k dveřím svého pokoje číslo 36. Nevšimli si nádherné ukázky náhodného jevu, který se stal pár sekund před otevřením výtahu dveřím pokoje číslo 39, na kterých se číslo devět převrátilo a změnilo v šestku. Pokoj byl o něco blíže, Blázen ani Pong si neuvědomili chybu a po kratším dobývání se do pokoje dostali.
Vstupní prostory byly podobné jejich ubytování a jak byli vyndaní, neuvědomili si, že jsou jinde. Blázen se šel rovnou vysrat a Pong zamířil do obýváku.

Kapitán vyšel ze záchodu a zamířil za Pongem do pokoje. Vešel a cosi ho mírně zarazilo. Na zemi leželi tři zpacifikováni chlápci a na sedačce seděl chlápek, se kterým před několika hodinami dělal byznys a Klaun.
„Co to kurva má bejt, Pongu?“
„Šéfe, asi sme vlezli do blbýho pokoje.“
„No, ale to je mi náhodička,“ zamručel Blázen a zapálil brko.
„Povězte mi, co vy dva spolu máte. To není náhoda, že tady sedíte takhle vespolek, že jo?“
Obchodník chtěl něco říci a začínal se potit, jenže Klaun do něj strčil loktem na znamení, aby mlčel. To se Pongovi příliš nelíbilo, tak je oba udeřil plochou stranou meče přes obličeje.
„Šéfe, něco nám tu páchne,“ řekl s takovým tím nekompromisním výrazem zabijáka, který by rád viděl krev.

„Budeme muset improvizovat,“ řekl Klaun.
„Co improvizovat?“ otočil se Blázen k Pongovi.
„Šéfe já nevím, ještě sme nebyli v našem pokoji,“ odpověděl.
„Už se podívat asi nestihnete,“ rozesmál se Klaun, protože dveřmi vstoupili tři klauni v černém s nějakými paprskomety v rukou. Objevili se záblesky a Blázen s Pongem spadli na podlahu.

Pong otevřel oči a byl v nějaké kovové cele s malým zamřížovaným okénkem ve dveřích.
„Šéééfééé!!!“ rozeřval se.

Blázen otevřel oči a ležel připoutaný na lehátku, do rukou zavedené hadičky s barevným proudícím roztokem a jakousi helmou pevně usazenou na hlavě, ze které vedl tlustý svazek kabelů do velké blikající krabice.
„Pacient se nám probouzí, musíme začít transfer paměti,“ ozval se hlas z reproduktoru.

„Co to kurva…?“ prolétlo Bláznovi hlavou, ale myšlenku přerušila prudká bolest, která ochromila celé jeho tělo.
Třásl se jako osika a zvrátil oči. Začínal ztrácet vědomí a okolní obraz mizel v trhlině nevědomí.

Počalo se však dít něco nečekaného. Hodinky na Bláznově ruce se rozzářily a malá jehla vypustila do těla várku nanobotů, kteří krevním řečištěm zamířili přímo do mozku a začaly ochraňovat synaptická spojení. Další várka nanobotů se vydala směrem k pokožce a vytvořily Faradayovu klec, která odvedla veškeré vnější elektromagnetické vlny mimo tělo.
Třetí dávka byla směs léků proti bolesti a pro rychlejší regeneraci.

Za velkým sklem muž v bílém laboratorním plášti prudce gestikuloval druhému muži. Odezíráním ze rtů se dalo vyčíst zhruba následující.
„Něco se posralo, systém se odpojil od mozku.“
„To není možný.“
„Podívej se na jeho ruku. Jeho hodinky nějak divně zářej.“
„Nikdo mu neprobral kapsy?“
„Ty vole, ne.“
„Co budeme dělat?“
„Já nevím. Vypneme to a počkáme?“
„Klaun bude nasranej, zabije nás.“
„Napadá tě něco lepšího?“
„Ne, ať uděláme co uděláme, jsme mrtví. Zkusíme aspoň získat ty divný hodinky.“
„Souhlasím.“
Postava přešla k velkému panelu a vypnula přívod energie.

Hodinky zareagovaly a deaktivovaly nanoboty v kůži.
Blázen otevřel oči, hodinky vyslaly elektromagnetický pulz a pouta okolo rukou, nohou a přes břišní pás se uvolnila. Kapitán se vysoukal z helmy, posadil a podíval na hodinky. Ukazovaly přesný čas.
„Ty vole,“ vytáhl hulení a začal balit brko. Zvedl se z operačního stolu a rozhlédl se.
Byl v klasické laboratoři, pokusná myš připravená k popravě. Jeho pozornost však zaujal druhý operační stůl, na kterém ležela postava. Přišel k ni a něco se mu nezdálo.
Na druhém stole ležel on sám, jeho vlastní kopie a vypadala živá. Pouta byla rozepnutá, tak pravou rukou lehce zatřásl ležícím Blázen a čekal jestli se něco stane.
Druhý Blázen otevřel oči a podíval se po Kapitánovi.
„Můžu si zahulit?“ zeptal se.

1 2 3 4 5 6 7 8