Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 13. Konec konců
Aktéři vytvořili dvě vyndané party, z nichž jednu vedl Pong a druhou Kokot s neživými hlídači. Opice vytvořily dvojice a každá z nich je následovala po střechách.
Bojovníci Zakázaného císaře a Matkopíchače vyskakovali ze všech stran a vlastně jich bylo víc, než původně počítali.
„Šéfe, trochu se nám přemnožili, vypadá to, že máme co do činění s posledníma zálohama,“ konstatoval Pong a vyměnil meče za dvě tradiční čínské sekerky ve stylu Sekerníků.
„No ty vole, to sou nástroje,“ konstatoval pan Jednooký.
„To teda sou,“ souhlasil Pong a zarazil ostří do hlavy nejbližšího útočníka. Drobné lebeční kůstky se rozlétly do okolí a mozková hmota skončila v obličejích nejbližších.
„No do piče,“ zakroutil hlavou Starý přítel a pozoroval matku, která se své hole nevzdala. Stará dáma propichovala plíce a podřezávala krky, až krev stříkala na metry široko.
Pongovy sekery kmitaly rychlostí a nebylo před nimi úniku. Hrůzostrašná rozšklebená zranění, které za sebou zanechávaly v tělech mužů, způsobovala umírajícím krutá muka, jimž nešlo uniknout jinak než smrtí. Krev stékající z topůrek na ruce cákala všemi směry a pokrývala zeď, chodník a mísila s ostatními tělesnými tekutinami namixovaných s kusy vnitřností.
Ti, kterým se podařilo proniknout přes Ponga a Starou dámu, byli zastaveni Urghou nebo Musky, podle toho kdo byl zrovna poblíž. Blázen střílel do hlav jako na pouťové balónky a každý dobrý zásah oslavil hlasitým zhuleným výkřikem. Občas se netrefil, ale zásah kalibrem koltu Magnum do krku či do břicha byl také důvodem k oslavě.
Takhle pokračovali podél Císařského paláce a zanechávali za sebou krvavou spoušť. Občas udělali malou občerstvovací zastávku, aby poupravili odhad zabitých. Už dávno je přestali počítat z hlavy a nechali to na dronech, které jim poletovaly nad hlavou. Jejich vnitřní elektronika před odesláním divákům obraz zpracovala a zjistila počet hlav, jenž ukládala do tabulkového procesoru.
„Přes dvě stovky by jich mohlo být a na druhý straně se taky dobře snaží,“ studoval Jack výstupní tabulku.
„Nejsme žádní čučkaři,“ zachechtal se Pong a neodkládal meče z rukou. Aby nebylo zabíjení stereotypní, měnil bojové styly, takže předvedl celou řadu triků, z nichž některé byly použité poprvé po několika generacích. Pong byl opravdu skutečný znalec a nyní už chápal výhody, které získal, když se dokázal vloupat do tajné Šaolinské knihovny, aby studoval tajné prastaré rukopisy, k nimž měli přístup jenom nejvyšší kněží. Vlastně nevěděl, že mniši o tom věděli, ale pro jeho výjimečný talent učit se sám, ho nechali být a tajnými rituály podporovali jeho zvědavost.
Koho zasáhl sekerou, ten neměl šanci přežít. Někteří se pokoušeli bránit s odvahou, protože všichni věděli, jaký osud je očekává po návratu do podsvětí. Ale žádná zbraň jim nedokázala pomoci před Pongovými osudovými ranami smrti.
Nad Zakázaným městem se zvedl vítr a na obloze vytvořil temný vír.
„Co to kurva je?“ zvedl pohled Karlos, který vedl s Kokotem technický rozhovor o ponorkových technologiích.
„Karlosi, já vůbec netuším. Hodnoty přicházející ze senzorů jsou skutečně zmatené,“ odpověděl robot.
„Tak to bude zase nějaká posraná ezoterická záležitost, jak by řekl Kapitán,“ zamručel Karlos a měl zvláštní pocit. Protože však Muskové nepropadali panice, obrátil pozornost zpět k Mozečkovi s Mazlíčkem.
Ti měli dnes skutečně hody. Oba dva byli solidně přežraní, jejich jediné mozkové buňky byly přepnuté do režimu ‚radost ze zabíjení‘ a zcela se nechali unášet požitkem z drcení lebek.
Drcení hlav je docela špinavá záležitost, takže Kokot uvolnil řetězy na nejdelší možnou vzdálenost, aby si neznečistili oblečení krvavým sajrajtem ještě víc, než už byly.
Mozečka a Mazlíčka nějaká špína na mrtvém těle netrápila, ostatně je ani netrápila obinadla ztěžklá krví, jejíž pach na ně působil hypnotickou silou. Vůně mrtvé krve na počátku rozkladu pumpovala násilí do čelistí a kovový zvuk praskání mozkoven nepříjemně pronikal do morku kostí.
Dvě opice ze střechy zoufale pozorovaly, kterak si všichni spokojeně ukájí vraždící choutky a pak se rozhodly zmizet.
„Kam jdete? Máte nám pomáhat,“ vykřikl jeden z Musků.
„Vy si pomůžete sami, ale my zůstáváme vosk,“ odpověděla opice a zmizela z dohledu.
„Debilové, ale chápu je,“ řekl Karlos a otevřel další lahev absinthu.
Dva nemrtví však nic nevnímali a nekompromisně táhli Kokota vpřed.
Z pohledu Matkopíchačových sluhů bylo setkání s kovovými čelistmi noční můrou. Očekávali všemožný odpor, ale něco takového nikoliv. Představte si, že zkoušíte někoho zabít se vší ctí šmejda a dotyčný na vás vypustí dva nemrtvé zabijácké stroje. Poslední obraz, který spatříte, jsou dvě surové kovové čelisti a poslední zvuk, který vám projde ušima do hlavy, je praskání vlastní lebky. To není příjemný zážitek před návratem do nekonečného pekla.
„Proč?“ byla většinou poslední myšlenka, která zabitým kovovými zuby proběhla hlavou, než je pohltil ohnivý hořící tunel. Nergal totiž nešetřil nápady a rozhodl se návraty duším zpestřit netradičními způsoby. Přeci jen mu obyčejný průlet bílým tunelem přišel nudným, tak vyzkoušel nějaké nové programy z svého vývojového střediska.
Kokotova skupina postupovala podél Zakázaného paláce až na dohled hlavního vchodu, kde zuřila menší bitka a nebylo jasně viděl, kdo tam zabíjí koho. Až po přiblížení Karlos vyprskl smíchy.
„Ty vole, vopice!!“
„Máš pravdu,“ souhlasil Kokot, který pořádně zaostřil a spatřil v lidském chumlu čtyři opice, kterak noži masakrují jednoho muže za druhým.
„To je neuvěřitelný,“ pravil někdo z Musků a šli až ke vchodu, od kterého pozorovali boj.
Opice se činily a likvidovaly nekompromisně jednoho soupeře za druhým. Nádvoří bylo za chvíli pokryté mrtvými a na druhé straně se vynořil Pong.
„Můj vůdce, to jsem rád, že jste v pořádku a bezpečí,“ přivítal je Kokot.
„S Pongem vždycky. Co se to tady děje?“ zeptal se Blázen.
„Opice trochu řádí,“ řekl Karlos a pozoroval shluk, nad kterým se vznášel opičí křik a řev smrtelně poraněných.
„Se s tím taky neserou,“ pokyvoval hlavou Jack.
„Mě spíš děsí ten podivnej vír na nebi,“ s obavou promluvil Starý přítel a pozoroval oblohu.
„Velmi zvláštní úkaz, už sem si ho všimla před chvílí,“ souhlasila Urgha.
„Šéfe, tyhle točící víry nikdy nepřinášejí nic dobrýho,“ mudroval Pong.
„Zrovna tenhle vír bude v pohodě,“ řekl klidně pan Jednooký a studoval rytinu na starý dřevěných vstupních dveřích do paláce.
„Takže zase nějaký posraný ezosračky,“ dotáhl prudce Blázen brko a odhodil vajgl na zem. Opice mezitím zlikvidovaly poslední odpor a nastal čas vstoupit do dějin.
