Vesmírní dýleři 3: Zmrtvýchvstání - 13. Konec konců
Bláznova skupina rozšířená o boha podsvětí překročila moře krve a zamířila do míst za císařským trůnem. Odtud již bylo slyšet temné hučení, takže každému bylo jasné, že Temné kolegium má právě na programu nějaký posraný temný rituál.
„Sou s těma rituálama pořádně trapný, vždyť už musej vědět, že sem přišel,“ vzdychl Nergal a brousil opravdu velký a tlustý meč. Zvuk skřípění brusného kamene o kalenou ocel pronikal skrz stěny buněk a rozechvíval buněčná jádra v bolestivých vlnách.
„Strašlivej zvuk,“ nacpal si Karlos do uší vatu, ale moc mu to nepomohlo.
V zadním traktu paláce kolem kulatého stolu pobíhalo osm postav a synchronizovaně komíhali rukama nahorů a dolů za zvuků temného chorálu.
„Všichni zmrdi pohromadě. Čůrák, Vohnout, Análník, Šoustal, Pičín, Kokot, Sráč a samozřejmě Matkopíchač,“ pronesl mocným jasným temným hlasem Nergal. Temné kolegium zastavilo rituál a utichlo.
„Správně hoši, držte chvíli huby, sami dobře víte, že teď už sou všechny ty vaše ezonesmysly zbytečný. Přišel sem si pro vás osobně,“ pokračoval v monologu. Temné kolegium stále mlčelo.
„Přesně tak, teď ze sebe shoďte svý hábity a ukažte se v celý svý velikosti.
„Nergale, nemohli bysme se nějak domluvit?“ opatrně promluvil Matkopíchač.
„Co bys chtěl domlouvat? Měli ste šanci zmizet a dožít s armádou v klidu, ale ne, ty ses rozhodl udělat pořádnej brajgl, kterej vás dovedl až sem.“
„Dobře, nebudu se hádat, stejně nás zabijete,“ řekl Matkopíchač a začal svlékat hábit.
„Velmi rádi zmrdi a doufám, že už se nikdy nevrátíte,“ promluvil nasraně Pong a lehce pohyboval meči.
„Ale teď se budem bránit do poslední kapky krve, nechcípneme trapně jako posledně!“ zakřičel hlasitě Šoustal a na stole stálo osm trpaslíků s různými chladnými zbraněmi v rukou.
Stará dáma si nenechala poroučet, předběhla démona z podsvětí a vrhla se do souboje s Čůrákem, jehož dvě trpasličí sekerky vypadaly velmi nebezpečně. Ale bylo to jenom zdání, protože hůlka bojovnice na penzi zcela přesně zasáhla Čůrákův rozkrok a rozdrtila obě koule. Trpaslík se zkroutil bolestí, upustil zbraně, čehož stařena využila a probodla mu hlavu od ucha k uchu. Nebyl to ani příliš těžký problém, neboť trpasličí hlava měla velikost grapefruitu.
„Co to mělo bejt?“ vykřikl Pičín, když viděl, že přítel Čůrák je mrtev.
„Vrátila sem ho zpět peklu,“ zazněla odpověď.
„Já tě ty krávo zasraná zabiju!“ rozeběhl se Pičín s háky v rukou.
„Ale ty jeden trpajzlíku bláznivej,“ zasmála se Stará dáma a nadskočila pár centimetrů do výšky. Stačilo to tak akorát, aby během dopadu k zemi nabrala dostatečné množství energie nutné k probití trpasličí lebky holí skrz naskrz. Pičín zaskučel, zvrátil oči v sloup a zemřel.
Vohnout zakřičel, zašermoval dvěma miniaturními jezdeckými šavličkami a hodil je proti nejbližšímu soupeři, kterým náhodou byl Kapitán Blázen. Ten byl zaujat balením brka a pitím lahváče, takže vůbec nezaregistroval miniaturní nebezpečí.
Útočící Análník pro změnu nepostřehl vrčícího Mazlíčka, který se mu rozhodl vstoupit do cesty. Zazněl již známý kovový zvuk drcení lebeční kosti a před Blázna padl břichem k zemi bezhlavý trpaslík se šavličkami v rukou. Mazlíčkův spokojený výraz prozrazoval, že hlava velikosti grapefruitu chutná lahodně.
„Análníku! Můj příteli, co ti to udělali!?“ křičel Šoustal a nasraně máchal rukama, v nichž držel srp a kladivo, jenž strhl někde ze zdi.
„Šéfe, dávejte na sebe pozor!“ zařval Pong, když si uvědomil, že Kapitán je muž určený k likvidaci. Urgha mávla mečem, ale Šoustala těsně minula, protože ten malej šmejd byl zkurveně rychlej. Pan Jednooký, Karlos, Jack, opice a několik Musků běželo Bláznovi na pomoc, ale bylo pozdě.
Šoustalovo napřažené kladivo vší silou udeřilo do Kapitánovy hlavy a roztříštilo se na desítky malých papírových kousků. To samé se stalo i se srpem, když narazil do Bláznova krku a vyrazil mu brko z úst.
„A doprdele,“ sehnul se Blázen pro špeka, ale toho zaplavila krev, jenž začala vytékat z bezhlavého trpasličího těla.
„Šéfe promiňte, to bylo o kozy.“
„Pongu, nebylo to poprvý, kdy sem měl štěstí, ale poprvý mě zachránily laciný čínský kopie zbraní,“ uklidňoval ho Blázen a začal motat mový brko.
„Matkopíchači, čtyři druzi jsou mrtví, není čas na rituál?“ zeptal se Vohnout, jenž nervozně poklepával naostřeným šroubovákem.
„Ty vole, srát na rituály. S těma sračkama už sme skončili, teď musíme jen zdechnout s nějakejma zbytkama cti,“ odpověděl Matkopíchač a prudce přemýšlel, jak bezbolestně umřít.
„Ehm? Matko….?“ konsternovaně zíral Vohnout.
„Di do prdele, už sme prohráli a prohráli sme díky pocitu vlastní neporazitelnosti,“ řekl Matkopíchač a Vohnouta překvapila upřímnost odpovědi.
„Tak s tebou už nikdy nechci mít nic společnýho,“ zamručel a zarazil si šroubovák do hlavy.
„Ty si debil,“ konstatoval Matkopíchač.
„Ani ne, Vohnout má jistotu, že už se s tebou nikdy neuvidí,“ promluvil za jeho zády Nergal.
„A do prd….“
„Matkopíchači klid, ty přijdeš na řadu poslední,“ řekl Nergal velmi klidným temným hlasem.
Kokot držel v rukou dva trpasličí řemdihy a předváděl s nimi klasický husitský tanec smrti. Jedna z opic to pozorovala a dostala nutkavý pocit trapárnu ukončit, protože Kokotovo křepčení ji sralo. Vyskočila dlouhým obloukem, holýma rukama se vrhla po trpaslíkovi a začala ho trhat na krvavý kusy. Ručičky, nožičky, hlavička, srdíčko, jatýrka, plíce, plíce, žaludek i střívka rozporcovala do úhledných hromádek.
„No ty vole,“ prohlásil šokovaný Starý přítel, jenže to ještě nebylo všechno. Ostatní opice se vrhly na hromady čerstvého masa s vnitřnostmi a počaly je pojídat.
„Věříme, že pojídáním zabitých trpaslíků zvětšujeme sexuální libido. Až tady skončíme, půjdeme dobývat místních bordelů,“ řekla jedna z opic a kolem úst měla rozmazanou krev.
„Sráč a Matkopíchač, poslední dvě překážky na cestě za vytouženým klidem,“ chodil Pong kolem dokola a přemýšlel co dál.
„Matkopíchač je můj,“ řekl Nergal, „chci, abych byl poslední, koho uvidí ve světě živých a potom abych byl první, kohož spatří v mý velkolepý říši mrtvých.“
„Asi ti nemá smysl odporovat, tak já vyřeším toho druhýho sráče,“ odpověděl Pong a vytáhl jídelní hůlku.
„Legendární hůlka,“ špitla Stará dáma a všichni zmlkli.
Pong věděl, že nastala jeho chvíle. Podíval se do čoček dronů, které poletovaly nad jeho hlavou a začal odříkávat prastarou meditační mantru.
„Tak už mě zab!“ zakřičel Sráč a vytáhl malý francouzský klíč. Pong ještě chvíli šeptal svatý text a potom otevřel oči.
„Pěkná zbraň,“ pochválil francouzák a vznesl se pár centimetrů nad podlahu.
„Ty pičo, levitace,“ špitl někdo z Musků.
Pong začal létat kolem Sráče a ten jenom zoufale máchal železným nástrojem kolem vlastní hlavy. Některé triky s jídelní hůlkou byly skutečně efektní. Pong ji nechal mizet a zase objevovat, žongloval s ní, či ji jen tak nechal pobíhat po dlani. Poslední kouzlo bylo ze všech nejlepší. Jídelní hůlka zmizela z očí a Pong ji po dramatické pauze začal vytahovat Sráčovi z nosu. Ten úplně přesně nechápal, jak se mohla kuchyňská potřeba ocitnout v jeho hlavě, ale vešla se celá a nikde nevyčuhovala.
„To mě mrdej,“ promluvil Matkopíchač.
„Ničeho se neboj, nebude to bolet. Aspoň ze začátku,“ odpověděl Nergal a vzal posledního zbývajícího člena Temného kolegia do náruče.
