Vesmírní dýleři - 13. Klauniáda
Havaj, krásná slunečná Havaj. Místo, které si musí oblíbit každý včetně klaunů. U mola zastavila velká jachta, ze které vystoupila menší armáda šašků, která byla vyzbrojena deštníky, vodu stříkajícími květinami na klopách barevných oblečení a uječenými klaksony.
Na břehu návštěvníky uvítala spoře oděná havajská děvčata, která je ozdobila květinovými náhrdelníky a palmovými kšiltovkami. Někteří klauni měli velké afroúčesy, takže jim kšiltovky nedržely, což kvitovali halasným smíchem a komickými scénkami typu zabodnutí nože hluboko do stehna nejbližšího kolegy a jeho následné skopnutí do moře. A klaksony řvaly jak o život.
Průvod klaunů vstoupil na plážový bulvár a za halasného jásotu pochodoval ulicí. Lidé jim mávali, křičeli na ně, ukazovali prdele a dělali různé více či méně vtipné grimasy. Klaun v čele průvodu šíleně bubnoval a chodci se rozestupovali. Nic zvláštního v těchto končinách. Všichni byli zvyklí na nekonečný mejdany, průvody nebo karnevaly.
Barevný průvod dorazil k baru U Bobbyho a pokusil se dostat dovnitř. Bohužel se mu to nepodařilo, jelikož v podniku bylo kurevsky narváno. Několik klaunů se začalo radit.
„Veliteli Klaune, nevejdeme se tam všichni. Co budeme dělat?“
„V Kolumbii Blázna poznali a potvrdili, že se tady vyskytuje, nemá kam utýct, počkáte venku, pohlídáte okolí a dovnitř půjdu já a ty,“ odpověděl Klaun.
„Není to zbytečný riziko, Klaune?“
„Vypadá to, že se bojím nějakýho rizika?“
„Klaune, ty se ničeho nebojíš.“
„Tak deme,“ ukončil rozhovor Klaun a vešel dovnitř. Druhý klaun vyrazil hned za ním.
Protlačili se davem k barovému pultu a Klaun oslovil barmanku.
„Kotě, co se to tady dneska děje?“
„Našel se nějakej film a bude se promítat. Prý jsou v něm nějací naši pravidelní návštěvníci,“ odpověděla.
„Aha, tak se podíváme a začneme řešit náš problém až potom. Natoč nám dvě piva a nalij dva dvojitý panáky toho nejlepšího rumu jakej máte k dispozici,“ řekl Klaun a sledoval jak barmanka chystá objednávku.
Na pódium před promítací plátno vystoupil chlapík. Chvíli se rozhlížel, pak zaklepal do mikrofonu a nadechl se.
„Snad mě slyšíte. Asi mě znáte, já jsem Bobby a dneska vám chci něco promítnout. Včera mi přišla z Louisiany expresní zásilka s filmem. To co sem viděl mě fakt šokovalo a musíte to vidět taky. Nevím, co víc bych vám ještě řekl, snad jen pevný nervy.“
„Bobby, ty debile, vypadni z pódia a nezdržuj!“ zakřičel kdosi.
Bobby zmizel, místnost potemněla a světlo promítačky prosvítilo prostor. Na plátně se objevilo několik úvodních křížků, odpočítávání a začaly úvodní titulky, které stroze uvedly film.
„Před několika měsíci byla nalezena v močálech Mississippi kamera, která v sobě skrývala následující snímky. Předem upozorňujeme p.t. diváka, že se jedná o skutečné scény, které nebyly zinscenovány či jinak upravovány.“
Po černém pozadí projelo několik jmen a postupně přešlo v průlet nad bažinatou krajinou, přes kterou za zvuků scénické hudby operního charakteru neviditelný nůž vyřezal tiskacím písmem krvavý nápis „Kanibalové z bažin“. Hudba ustala, bubny zaduněly, obraz opět potemněl a přenesl diváka na břeh Mississippi kdesi v zapomenutém koutu Louisiany.
„Tak pojďte, pojďte, musíme přeložit náklad a připravit se na zítřejší cestu. Kokote, odlož kameru a běž přiložit tu svoji umělou ruku k dílu,“ řekl Kapitán Blázen v záběru. Kameru kdosi položil na kus kmene stromu. Před objektivem prošly dvě nohy v sandálech, bílých ponožkách a šedivých kalhotách.
„Pongu, pomoz Kokotovi a nečum po kundách, večer budeš mít chvíli pro sebe, ale teďka máme kurva práci,“ křikl Blázen směrem k zevlujícímu Pongovi.
„Šéfe, promiň ty vole, nemohl jsem si pomoct,“ zasmál se Číňan a přidal se k přenášení beden s nákladem.
„Kapitáne, v jaký zkurvený díře sme se to ocitli?“ zeptal se Karlos.
„V pěkný prdeli, Karlos. Obchodní stanice Ferguson, zkurveně daleko od Memphisu,“ odsekl Blázen.
Záběr z odložené kamery plynule přešel v záběr skupiny našich starých známých. Tlačili své antigravitační kárky po prašné cestě mezi dřevěnými domky.
„Šéfe, co je tohle za podělanej kšeft? Taková zkurvená díra se jen tak nevidí, daleko od našeho klidného domova, daleko od teplých vod havajských, daleko od milosrdnýho chladu vesmíru.“
„Pongu, zkurvenej poeto, nepřemejšlel nad tím. Byznys byl vždycky můj problém a toho úchylnýho právníka z Memphisu znáš z Havaje.“
„Myslíš to uhlazenýho elegána v černým? Jak von se jen jmenoval, Louis Cypher?“
„Přesně toho myslím, Pongu.“
„Šéfe, opravdu sem netušil, že dělá do drog.“
„Dělá do ledasčeho, dobrej týpek. Pár kšeftů bylo od něj. Taky umí ocenit kvalitní hulení a má svůj fakt ďábelskej model,“ zasmál se Blázen a sledoval Kokota s Karlosem, kterak tlačí náklad.
Zastavili před zdobeným domem, Blázen s Urghou vešli dovnitř a po chvíli se vrátili s nějakým chlapem.
„Olivier, majitel podniku. Přespíme v přístavbě u zadní části domu, kde budeme mít soukromí a zboží pod dohledem,“ představil Blázen příchozího.
„Tak vás vítám v tomhle bohem zapomenutým zapadákově, kde dávaj poslední žíjící lišky dobrou noc. Jak už víte, jmenuji se Olivier a dnes večer jste mými hosty,“ promluvil Olivier a odvedl je k zadnímu traktu.
Zděná přístavba skrývala nečekaný luxus, splachovací záchod, koupelnu s rohovou vanou, koženou pohovku, stolky, křesla a sice společnou, ale zato velkou ložnici s osmi dřevěnými postelemi, které se daly složit do velkého letiště.
Kokot s Karlosem složili náklad do jednoho z volných rohů a rozhlíželi se po svém novém noclehu.
„Kapitáne, jestli nebudete mít problém, vezmu si dobrovolně hlídku u zboží. Nechce se mi mezi ty vidláky tady,“ zeptal se Karlos.
„Jak chceš, seš dospělej,“ zasmál se Blázen a zapálil brko, které právě ubalil.
Olivierův podnik byl pln různorodé směsky lidí od bělochů, přes míšence, mexikánce až po černochy. Šéf podniku usadil hosty ke stolu pro významné hosty, jenž byl oddělen zástěnou, ale přeci s výhledem do prostoru a obskakoval je, jako kdyby přijel president světa s celou delegací.
„Pan Louis mě informoval, že přijedete a prý se mám o vás postarat, jako kdyby přijel sám osobně. Dnes máte vše na účet podniku, jídlo, pití, drogy, děvčata i zvířata,“ Olivier na malou chvíli odmlčel, „kdyby teda někdo náhodou čistě měl zájem. Ovečky, kozičky, kravička, oslík a telátko s kočičkou.“
Ticho pokračovalo, než ho přerušil Blázen.
„Pongu, slyšel si to.“
„Šéfe, slyšel.“
„Dobře Oliviere, nyní přines nejlepší krmi a nápoje, které tahle díra skýtá. Nechápu, co tady může Louis pohledávat.“
„Kapitáne Blázne, rituály. Vy moc dobře víte, jak rituály dokáží lidi fascinovat a ovládat. Místní umí mnoho rituálů, nad kterými zůstává rozum stát,“ tajemně odpověděl Olivier a odběhl.
„Můj vůdce, každá nevysvětlitelná či záhadná věc má jednoduché a prosté vysvětlení. Není čeho se obávat,“ pokusil se Kokot uklidnit napětí ve vzduchu.
„Kokote, přemejšlíš jako stroj, protože si stroj, ale ten chlap ví o čem mluví,“ promluvila Urgha a tvářila se fakt špatně. „Kapitáne, cítím ryzí zlo.“
„Urgho, nestraš. Dej si lajnu,“ odsekl kouřící Blázen.
„Dám, ale nestraším. Je tu zlo, hodně zla,“ zmlkla Urgha a začala si rýsovat čáru.
„Klídek, jestli je tu nějaký zlo, tak ho sejmu a rozsekám na malý zkurvený zlý kousíčky,“ řekl Pong, kterému se posadily na klín dvě zhruba patnáctiletá děvčata.
„Pongu, doufám, že aspoň jednou měly krámy,“ rýpl Blázen a počal ochutnávat z táců a mís, které obsluha 'všude bez' přinášela na stůl.
„Urgho, tady v týhle díře nemůže bejt žádný zlo, když nás dokážou pohostit takovým luxusním žrádlem,“ zamumlal Blázen a Urgha si nebyla jistá, jestli cítila ironii nebo nikoliv.
