Vesmírní dýleři - 13. Klauniáda
Kamera v ruce běžce zběsile přeskakovala ze záběru na záběr. Stromy, větve, kousky nebe, země, nohy, běžící postavy.
„Klaune, jak tohle dopadne,“ zamumlal napětím zpocený klaun.
„Klaune, blbě,“ odpověděl Klaun a nervózně upil drink, protože kohosi noha zapadla do výmolu.
„Catherine, Catherine, pomoz mi, prosím,“ začala řvát jedna z prchajících basketbalistek. Noha se zlomila v holení kosti a zbytek s chodidlem trčel z díry mezi kořeny.
„Catherine, Catherine, pomoz mi!“ řvala.
Catherine se zastavila a otočila. Bylo na ní vidět, že je velmi rozrušená.
„Ani nad tím nepřemejšlel, už jí nemůžeš pomoci, utíkej!“ vrazila do ní běžící Urgha. Catherine se naposledy podívala po své spoluhráčce, ke které se řítila horda rudě pomalovaných kanibalů. Vrhli se na ni jako mravenci a zaživa roztrhali. Když ukojili svoje nechutné chutě, rozestoupili se a vzájemně si v kruhu vyhonili čůráky nad krvavými zbytky lidské bytosti.
„Fůůůj, to je nechutný,“ ozvalo se z obecenstva a kdosi začal zvracet. Nicméně film pokračoval dalším během džunglí. Záběry na tváře lidojedů zírajících z houštin se střídaly se záběry běžící skupiny. Objevila se první foukačka a vzduchem zasvištěla rychle letící šipka.
Poslední zbývající hráčka Catherinina týmu se chytila za krk a padla k zemi jak podťatá. Catherine se ohlédla a z očí vyhrkly slzy.
„Na lítost bude ještě času dost,“ zařval Karlos a strčil v běhu do Catherine, aby se znovu probrala. Z tváře ji zmizelo vyděšení, panika a naprostá rezignace. Nahradila výraz odhodláním tento zápas vyhrát za každou cenu. Uvědomila si, že má stále ještě mnoho energie, přidala tempo a doběhla Bláznovu skupinu.
Džunglí běželi spolu a kanibalové jim dýchali na záda. Přeskakovali kmeny, malé potůčky, vyhýbali se hadům, létajícím šipkám a kamenům.
Pong s Urghou na konci chvostu odráželi útoky domorodců a Kokot v čele klestil cestu zelení.
Džungle najednou skončila a skupina se vynořila na skalnatém výběžku vysoko nad řekou. Kokot se zastavil.
„Můj vůdce, jsme v prdeli.“
„Jak v prdeli? Skočíme dolů a utečeme těm zmrdům,“ dumal Blázen, koukal opatrně dolů a z kapsy vytáhl krabičku s hulením.
„Šéfe, má pravdu. Je jich všude okolo jak much, už mě nebaví zdrhat. Zastavíme a rozmrdáme je na sračky,“ prohlásil odhodlaně Pong a shodil konečně ze zad velký batoh. Začal z něj vyndavat kvéry a jiné zbraně.
„Karlosi, Urgho, pojďte si pro pár stříkaček a nožů. Šéfe, vy se schovejte za mě a za žádnou cenu nevystrkujte hlavu.“
„Co s Catherine?“ zamyslel se Blázen a konečně zapálil.
„Co, co s Catherine?“ zeptala se Catherine.
Blázen se po ní útrpně podíval.
„Holka, teďka už je to jen náš problém. Neměla bys tu vůbec bejt a já nevím co s tebou.“
„Můj vůdce, jestli můžu něco říci. Teď má velkou šanci utéct, odlákáme pozornost a třeba si ji nevšimnou,“ vstoupil do rozhovoru Kokot.
Blázen se zamyslel, to znamená pořádně potáhl a podíval po Catherine.
„Rozhodni se sama. Zůstaň s námi a zkus přežít a nebo využij šance a zkus zase přežít.“
Catherinin výraz obličeje, odhodlaný přežít a vrátit se, značil, že je již rozhodnutá.
Podívala se po svých průvodcích a zaposlouchala do rychle se přibližujícího řevu kanibalů a přilétajících předmětů, naznačila Bláznovi, že by ráda potáhla z jointu.
Blázen mlčky předal brko a sledoval Ponga, kterému se zrychlil tep. Cítil přibližující se krev.
„Šéfe, budou tady a ty bys měla jít,“ řekl kozaté krásce a vyrazil vstříc nepříteli.
„Catherine, nezbývá mnoho času. Vem prosím sebou tuhle kameru, kdybychom se z toho náhodou nedostali,“ podal Kokot kameru Catherine.
„Kokote, já nevím…,“ vzala ji opatrně do ruky.
„Neboj se, je vodotěsná a ty to zvládneš. Už bys měla opravdu jít a dávej pozor před krokodýly,“ pověděl důrazně Kokot.
Catherine mu skočila kolem krku a vlepila mu velkého hubana.
Kanibalové vyběhli z džungle.
„Utíkej, holka, utíkej už konečně, ty krávo blbá…!“ zařval dav diváků.
Catherine se vrhla k Bláznovi a strčila mu jazyk až do krku. Čas se zastavil a kamera oblétla tři sta šedesát stupňů kolem vášnivě líbající dvojice, čas opět zrychlil a Catherine se rozeběhla k převisu, odrazila a skočila.
Kamera zachytila celý let a následný pád do vody. Nebyla vidět nic než voda, kameny a bílá pěna. Proud házel nebohou Catherine jak hadrovou panenkou a některé kameny byly skutečně tvrdé. Catherine netušila, jak dlouho si s ní voda pohrávala, ale nakonec byla vyvržena v klidné zátočině a z posledních sil se vyškrábala na písečný břeh. Zvedla kameru směrem k skalnímu vrcholu, přiblížila a zabrala scénu skoro jak z akčního filmu. Padající těla ze skály, usekané údy, střelba, proudy krve a Pongův meč. Blázen stál na úplném okraji a kouřil klidně joint. Catherine omdlela a kamera spadla do písku.
„Vstávej holka, vstávej, doprdele vstááávej!“ rozlehl se sálem řev.
Střih. Kamera se zvedla a objektiv zaměřil Catherinin obličej.
„Zůstala jsem zcela opuštěná. Řež na skále skončila a v řece se plaví posekaná mrtvá těla kanibalů,“ záběr se plynule přesunul nejdříve na skálu se zkrvaveným okrajem a poté na vodní hladinu, která byla zbarvená krví a odnášela nasekané kusy lidských těl.
Catherine vrátila oko kamery před svůj obličej a pokračovala.
„Kapitán Blázen a jeho přátelé jsou pryč. Nevím, jestli jsou ještě naživu a nebo trpí v dřevěné kleci, ale dali mi šanci zachránit se a já ji plně využiji. Ať jsou kdekoliv, jsem jim vděčná. Tento záznam berou sebou, kdyby se mi něco stalo, ať zůstane aspoň nějaké svědectví. Vydám se po proudu řeky a doufám, že narazím na civilizaci. Nechť mne Bůh provází,“ zakončila monolog.
„Ser na boha, ten ti nepomůže. Musíš si pomoct sama!“ vykřikl kdosi v davu.
Catherine se zvedla a vstoupila do džungle.
Rozhrnovala větve, každou chvíli se zastavovala a naslouchala zvukům přicházejícím z džungle bažiny.
„Panebože, krokodýli!“ proběhlo ji hlavou a uskočila právě včas před čelistmi. Rozeběhla se a běžela ze všech svých sil.
Nevěděla jak dlouho běžela, ale každý hlasitější zvuk ji vyděsil tak, že ještě více přidala. Větvičky šlehaly přes obličej a zanechávaly krvavé šrámy, špinavý dres byl roztrhán a neposedné poprsí odhalovalo bradavky. Hlavou se Catherine nehonilo naprosto nic, mozek měla dočista prázdný a jediným, jež přesně vnímala, byly reflexy a síla adrenalinu. Věděla, že když poslechne podvědomí a nechá pracovat vrozené savčí instinkty - touhu přežít - přežije. Uvědomila si, že byla chyba přemýšlet. Zakopla o větev, přepadla přes hlavu a začala se kutálet po srázu kamsi do hlubiny. Narážela do stromů, do kamenů a vodní strouhou klouzala po bahně rychlostí blesku.
Klouzačka ji vyhodila do vzduchu několik metrů nad vodní hladinou. Dopadla do vody, chvíli se plácala v hlubině, než se dostala na hladinu a zhluboka nadechla. Ujistila se, že je stále naživu a začala plavat ke břehu.
Najednou pocítila, jak se cosi otřelo o její lýtko. Hlavou ji proběhly krokodýlí čelisti a mozek zachvátila panika. Ucítila stisk zubu na zadní straně lýtka a v panice se dostala na břeh.
„Dělej, dělej, neumírej!“ křičel dav a dva klauni napětím ani nedutali.
Catherine se vyškrábala na břeh a rychle se otočila k vodní hladině. To co spatřila, ji málem vyrazilo dech. Neohrožovaly ji zuby krokodýlovy, nýbrž měla v lýtku zakousnutou piraňu. Chytla rybu za ocas a s bolestí v očích odtrhla. Jemné rybí zuby vzaly sebou kus kůže a masa. Horší však bylo, že si všimla pijavic. Pozvracela se, začala brát za volný konec jednu za druhou a odtrhávala z kůže.
Blížila se noc a Catherine našla ubohý přístřešek pod velkými listy.
„Čeká mě první noc v močále. Je strašně moc komárů, kteří snad zmizí, až zapadne slunce. Kameru budu zapínat jenom občas, nevím jak dlouho vydrží baterie. Když už nic, aspoň zdokumentuji své poslední dny. Catherine Cronenbergová, kapitánka školního basketbalového týmu.“
Obraz ztmavl a po chvíli se opět objevil.
