Vesmírní dýleři 2 - 4. Kosočtverec
„Kohože uvidíte?“ promluvil Blázen, kterého uklizečův výraz v obličeji zaujal.
„Pamatuji její matku. Už je to mnoho let, velmi mnoho. Byla neuvěřitelně krásná a naprosto každý ji chtěl mít,“ začal vzpomínat starý muž a je to přesně ta chvíle, kdy by měl čtenář přepnout představivost do černobílé barvy. Vyprávění se přesunulo do zaplněné námořnické hospody velmi nízké kategorie, kde u baru stála nádherná černobílá žena a klopila do sebe jednoho panáka za druhým. Na podlaze kolem leželo ve vlastních zvratcích několik potetovaných námořníků, kteří byli očividně totálně zmoženi.
„Ukliďte někdo ten nechutnej bordel. To se tady fakt kurva nenajde žádnej pořádnej chlap, kterej by se mnou udržel tempo?“ opileckým hlasem zakřičela kráska od baru a vypila dalšího panáka kořalky.
Někdo začal odtahovat ležící chlápky a podlahu začal uklízet nám známý uklízeč, ale o pár desítek let mladší.
„Fakt se tady nenajde pravej chlap?“ zakřičela znovu žena a třískla sklenicí o pult.
„Já se hlásím!“, ozval se odněkud zezadu jasný mužský hlas.
„Kdo to je?“ zakřičela kráska a mocně upila z láhve.
„Já,“ odpověděl znovu ten samý hlas a davem se začínal prodírat urostlý, svaly pokrytý blonďatý muž s vizáží Adonise.
„No, potěš koště, kulturista,“ pousmála se kráska a rukou naznačila obsluze, že chce další sklenici.
„Ajééé,“ zahučel dav a několik hostů rychle a nenápadně opustilo podnik.
„Kdo ty seš? Já jsem Josefina,“ představila se žena a sama nalila do druhé sklenice pořádnou porci alkoholu.
„Já sem Fricek a vařím v místním blázinci,“ odpověděl blonďák a exnul sklenici jedním lokem.
„Dobře ty,“ zasmála se Josefina a nalila další panáky.
„Přidám se k výzvě,“ promluvil chraplavý hlas. Josefina a Fricek otočili hlavy směrem ke zvuku. Spatřili špinavého, zarostlého a páchnoucího hrbáče, s řídkými vlasy a křivýma nohama.
„Ty seš kurva kdo?“ optal se hrubě Fricek.
„Menuju se Pepek a jsem námořník. Slyšel jsem o výzvě, kterou přednesla tady ta nádherná kurvička a chci ji přijmout,“ řekl hrbáč chraplákem.
Josefina pohlédla po Frickovi, v davu to zašumělo a pak se podívala zpět po hrbáčovi.
„Ty vole, a jo. Ať je prdel, kdo vyhraje s tím budu dnes večer píchat zadarmo,“ hlasitě se rozesmála a přitáhla další sklenici, kterou po okraj naplnila.
„Musíš nás ale dohnat, jinak soutěž neplatí,“ řekla s lišáckým úsměvem.
„Kolik jste jich měli?“ optal se Pepek.
„Zatím jenom jednu,“ zasmála se Josefina a sledovala nového soutěžícího zkušeným pohledem pijačky. Pepek otevřel záklopku v jícnu, pak se otřepal a prudce položil prázdnou sklenici na bar.
„Další,“ řekl a pijatika započala.
Místnost byla tak zahulená, že by se kouř dal nožem krájet, počet odpadlíků rostl s počtem vypitých láhví a brzy k ránu byl bar skoro prázdný, protože zbývaly poslední dvě láhve tvrdýho.
„Hoši, vy máte solidní výdrž, tyhle láhve rozhodnou,“ řekla klidně Josefina, otevřela flašky a slila jejich obsah do prázdného kýble na led. Vzala z výčepu tři půllitry a poctivě je po rysku naplnila. Místnost ztichla a zbytky vzduchu napětím přestaly proudit. Fricek se lehce zakymácel a neznatelně zachytil barového pultu. Pepek nacpal dýmku marihuanou a pořádně si před posledním výkonem zabafal.
„Teď, teď, teď, teď, teď, teď,“ burácelo pár opilců v extázi.
Josefina, Fricek a Pepek pozvedli půllitry a přiťukli si. Pozvedli sklenice k ústům a začali pít.
Pepek zkušeně hltal dávky alkoholu a bez zastavení vypil celou sklenici tvrdýho. Říhl si a odplivl hnědý kuřácký hlen. Ani Josefina nezůstávala pozadu, elegantním profesionálním stylem vypila tři čtvrtě obsahu a zbytek labužnicky, aby tomu přidala grády, vysrkala brčkem. Zato blonďatý Fricek měl problémy. Množství alkoholu, který dokázal pojmout bylo překročeno a poslední půllitr byl příslovečnou poslední kapkou do džbánu se špatným uchem. Zhruba v polovině se zakymácel, vyzvrátil obsah žaludku zpět do sklenice a to co přeteklo, šlo rovnou na podlahu.
„Ty… ty ty…,“ chtěl cosi říct, ale zhroutil se na zem a dostal nějaký epileptický záchvat. Našrot hosté chvíli zaujatě pozorovali, kterak mu vytéká z huby pěna a zcela nekompromisně pochcal a posral podlahu.
„Nemůže se udusit?“ zeptala se Josefina.
„Mohl by mu zapadnout jazyk, to je pravda,“ odpověděl Pepek.
„Nepomůžeme mu?“ pokračovala Josefina.
„Mohli bysme, zkusíme starou námořnickou metodu,“ řekl Pepek a okovanou špičkou boty několikrát Fricka kopl do zad. Očividně to pomohlo, protože Frickovi přestala pěnit huba, uvolnil se a pořádně nadechl.
„Ty můj hrdino, pojď mrdat,“ vzala Josefina Pepka za ruku a odtáhla na dámský záchod.
Uběhla asi hodina, když se vrátili zpět do barové místnosti. Už byla uklizená a spící opilci vyházeni. U pultu seděl zlomený Fricek a měl před sebou limonádu.
„Ten má péro, takový si v životě neviděl,“ vysmála se mu do ksichtu Josefina a s Pepkem odešla do námořnického doupěte.
Během následujících let probíhal vášnivý milenecký vztah mezi krásnou Josefinou a hrbáčem Pepkem. Z tohoto romantického svazku dvou vášnivých alkoholiků vzešla dívenka, která dostala jméno Pomněnka. Ale štěstí nemělo trvat dlouho. Ponížený Fricek celé roky plánoval pomstu a když se maličká narodila, završil svůj zavrženíhodný plán.
Vyčkal až jednou Pepek odjel na moře a vloupal se do jeho domu. Schoval se ve skříni a čekal na svoji příležitost. Ta nastala, když Josefina přišla s Pomněnkou z procházky. Využil momentu překvapení, vyběhl ze skříně s velkým nožem v ruce a Josefinu ubodal před očima malé dcery.
Aby toho nebylo málo, tělo zabalil a odnesl do blázince, kde ho v kuchyni naporcoval a zpracoval k večeři. Každý klient a několik návštěvníků, každý zaměstnanec blázince dostal svoji porci masa a polévky s játrovými knedlíčky. Pepkovi v ledničce nechal speciální uleželou svíčkovou, aby měl jídlo po návratu z rybolovu.
Pro Pepka to byl dost velký šok, když přišel domů a našel Pomněnku v zakrvácené ložnici. Naprosto nedokázal přijmout realitu a kompletně se zhroutil. Do toho se objevil Fricek s přenoskou na jídlo.
„Můžu dál?“ vstoupil.
„Co chceš?“ zeptal se zničený Pepek.
„Vy jste kdo?“ přišel jeden z vyšetřujících policistů.
„Já jsem Fricek a mám s Pepkem nevyřešený účet,“ odpověděl Fricek.
„Jaký účet?“
„Dáme jídlo a já vám to povím,“ řekl Fricek a rozložil přenosku na stůl. Polévka zavoněla, uležená svíčková podráždila čichové buňky a houskové knedlíčky byly jedna báseň.
„To vypadá lákavě,“ řekl jeden z policistů a uloupl kus masa.
„A taky dobře chutná, co omáčička?“ dodal a vzal knedlík, který namočil v omáčce.
„Velmi lahodná.“
„Fricek je vyhlášenej kuchař,“ otráveně zamručel Pepek a protože měl hlad, vzal si také kousek masa.
„Není to špatný, Fricku. Na to, že si vyhlášenej zmrd, vaříš dobře,“ poděkoval za jídlo a natáhl ruku ještě pro jeden kousek, ale zastavil se. Něco ho zarazilo.
„Co to kurva…?“ zvedl se a podíval pořádně na kus masa.
„To se mi snad kurva zdá… Co to…?“ nechápavě Pepek pozoroval tetování, které se rýsovalo na propečené kůžičce.
„Cos to udělal, ty zmrde!?“ zvedl se Pepek a natáhl po harpuně. Policisté žvýkající chutné maso se zarazili a podívali po sobě.
