Vesmírní dýleři 2 - 4. Kosočtverec
Kokot mezitím objednal dročku a vypadal, jakože mu něco běhá hlavou.
„Šéfe, je to tady úplně opuštěný a do sklepa sem nešel, protože je tam tma. Ale mám takovej pocit, že v tom sklepě něco je. Musíme se sem vrátit s pořádným vybavením,“ přišel odněkud Pong.
„Má pravdu, dlouho tady nikdo nebyl a většina vybavení je rozkradená,“ ozval se Jackův hlas, který přišel se zbytkem posádky.
„Kde je Urgha?“ vykřikl Pong.
„Tady sem,“ zakřičela z posledního patra Urgha, „Doktor má záseky.“
„Taxivůz čeká,“ promluvil Kokot.
Venku před vraty čekal ten samý automobil, který je přivezl. Blázna to celkem pobavilo, ale řidič vypadal celkem otráveně.
„Děje se něco?“ zeptala se Urgha.
„Nerad sem jezdím, je to daleko a nemám na tohle místo pěkný vzpomínky,“ odpověděl taxikář.
„Proč?“ ozvalo se několik zvědavých hlasů.
„Můj bláznivej dědek tu dělal posledního ředitele a pořádně mu z toho hráblo, vypráví příšerný historky. Nejhorší bylo, že mě sem rodiče posílali, když mě neměl kdo hlídat. Tady bylo magorů, že byste se posrali. Nasedat, ať už sme pryč,“ řekl taxikář a vypadal dost nervózně.
„Jaký historky povídá? Potřebovali bychom nějaký informace,“ zeptal se Pong, ve kterém zahlodala zvědavost.
„Číňane, všelijaký historky. Já vás za ním zavezu, ať si je poslechnete sami, ale dědek je fakt mimo,“ řekl řidič a nastartoval vůz.
Odvezl je na druhou stranu ostrova, do malé rybářské vesnice a zastavil před jedním starým domem. Všichni vystoupili a řidič je dovedl ke dveřím, na které zaklepal. Otevřela starší dáma a radostí vykřikla.
„Donalde, co tady děláš, dlouho jsme tě neviděli!“
„Babi, přivezl jsem dědovi návštěvu, víš jak je rád, když přijde někdo cizí a on může vyprávět ty svý nesmysly.“
„Doníku, zaplaťpánbůh, že sis vzpomněl. S dědou je to poslední dny k nevydržení, pořád opakuje něco o nějakým videu, smrti a hluboko ukrytém zlu. Už mě to s ním nebaví a nejradši bych ho zabila.“
„Achjo babi, víš jak to děda má. Pojďte dál, zavedu vás za ním,“ řekl řidič Donald a vstoupil s posádkou do domu.
Prošli obývákem, minuli kuchyni a zastavili před starými otlučenými dveřmi. Donald zaklepal a naznačil, že je potřeba čekat.
„Co chceš ty stará krávo?“ zamručel starý chraplavý hlas.
„Dědo, to sem já, Donald,“ odpověděl Donald.
„Ty zmrde, že ses dlouho nestavil. Co po mě chceš, prachy na fety?“ promluvil hlas.
„Prosím tě, dědo, víš že fetuju jenom občas a umím si vydělat,“ odpověděl Donald a otočil se k Bláznovi.
„Ubal mi ty vole brko, já toho dědka nesnáším. Dostanu vás dovnitř, ale počkám venku a pokecám s babkou.“
„Není problém,“ odpověděl Blázen, protože pochopil, že vztahy v této rodině jsou poněkud zvláštně nastavené.
Dveře se však otevřely a Donald se skupinou vstoupil do pokoje. Ve starém houpacím křesle seděl starý sešlý a velmi hubený muž. Vedle na stole Blázen ihned zaregistroval náčiní určené k přípravě heroinu a došlo mu, že tohle bude problém.
„Dědo, přivedl jsem návštěvu, která by ráda slyšela tvoje historky,“ řekl Donald.
„Tak vysmahni kreténe, běž ošukat babku a nech mě s nima samotný,“ odpověděl stařec a začal chystat dávku.
„Až vás ten magor přestane bavit, vyserte se na něj a běžte pryč. Budu venku,“ otočil se Donald a odešel z místnosti.
„Urgho, odveď Doktora a nechte si ukázat třeba zahradu nebo moře. Mám takovej pocit, že tady není nejlepší místo, kde by chtěl být,“ řekl Blázen, když si všiml, že Doktora přepadla nějaká odporná stíha.
Posadili zadnice kam mohli a Blázen ubalil brko.
„Můžu si zapálit? Nebude to problém?“ zeptal se.
„Klidně si zahul, mě je to u prdele. Co chcete přesně slyšet?“ odpověděl stařík a vystříkl z buchny několik kapek.
„Chtěl by se něco dozvědět tady o tý holčičce, prej skončila v ústavu a nikdo neví, co se s ní stalo,“ řekl Blázen a vytáhl fotografii, kterou pořídil Kokot. Stařec na ni pohlédl a zbledl jako papír.
„Ne, to není možný, Pomněnka. Kde jste ji vyfotili?“ rozklepal se a měl co dělat, aby utáhl obinadlo a uklidnil mysl připravenou dávkou. Na chvíli odpadl.
„Šéfe, ten dědek má z mozku heroinovou bramboračku,“ odplivl Pong slinu a začal drtit perníkový krystal.
„Já to vidím Pongu,“ zatřásl Blázen starcem.
„Nemáš sebou nějaký lahváče?“ zeptal se Kokota.
„Můj vůdce, mám,“ zavrněl Kokot knírkem a vytáhl z brašny několik studených orosených pivních lahví. Zátky cvakly a pivo zašumělo.
„Pivo, slyším pivo,“ otevřel oči dědek.
„Tu máš, ty debile,“ natáhl Blázen ruku s pivem, „a pověz nám co víš.“
„Pomněnka, Pomněnka, Pomněnka,“ mručel dědek a pak zvedl hlavu.
„Jste si vědomi toho, že současná generace lidstva jsou potomci tisíců předchozích generací, ze kterých vždy přežili jen ti nejsilnější? Chápete, že lidstvo mělo kolikrát tak namále, že mohlo vymřít?“ začal stařec povídat.
„Chápeme, starý pane, ale nechápeme souvislost s Pomněnkou,“ řekl Pong, kterému svítili oči jak žárovky.
„My jsme chtěli jenom zabránit tomu, aby lidstvo už nikdy nedošlo k pokraji zkázy,“ pokračoval děda.
„Kdo my?“ nechápal Blázen.
„Já a vedení ústavu. Víte, v tý zasraný budově byla taková koncentrace zla a lidskýho neštěstí, že jsme chtěli najít definitivní řešení. A to jsme našli,“ začal vyprávět.
Jsme o šedesát let zpět v ústavu, který žije svým životem. Po chodbách se líně pohybovali chovanci, jejich ošetřovatelky a zřízenci. Slunce svítilo a udržovaná zahrada lákala k odpočinku.
Jiné to však bylo v nejvyšší ústavní věži, kde v černým sametem vypolstrované místnosti u kulatého stolu seděl ředitel a několik mužů a žen.
„Musíme to udělat právě dnes večer,“ mluvila jedna z nich.
„Proč?“ zeptal se ředitel.
„Řediteli, víte že to plánujeme dlouho a konečně teď máme k dispozici nevinnou dívenku. Musíme dokončit obřad a vyvolat Nejvyšší bytost, aby ochránila lidstvo.“
„Já nevím, já si tím nejsem jistý,“ přemýšlel ředitel.
„Ty chceš na poslední chvíli cuknout, šmejde?“ promluvil nějaký muž, „na to ty zmrde zapomeň, protože jinak se celej ostrov dozví, kam mizí chovanci a kdo šuká malý holčičky. Nic nezkoušej.“
„Dobře, dobře, dobře. Já ji večer teda přivedu,“ zamručel ředitel a zvedl se z židle.
Bylo po večerce a opuštěnými chodbami se ploužil stín. Kdosi otevřel dveře do dívčí ložnice a stín míjel jednu postýlku za druhou. Zastavil úplně na konci místnosti a sklonil se nad spícím děvčátkem. To otevřelo oči, ale nestihlo vykřiknout, protože cizí ruka zakryla její ústa. Nikdo si nevšiml, že zmizela a děti dál spaly spánkem spravedlivých neviňátek.
Když Pomněnka otevřela oči, byla v jakémsi sklepě osvětleném loučemi a vyzdobeném různými neznámými symboly. Uprostřed místnosti byly v kruhu okolo skrytého objektu rozestavěny postavy v černých kápích popsaných runami.
„Dnes večer vyvoláme na světlo světa interdimenzionální Nejvyšší bytost, jenž zajistí světu zářivou budoucnost plnou štěstí a nesmrtelnosti. Řediteli, přiveď oběť,“ promluvila ženským hlasem jedna z maskovaných kápí.
Ředitel skrytý pod plátnem táhl vzpouzející Pomněnku směrem ke skupině, která se rozestoupila a odhalila obří ženský pohlavní orgán, který v pravidelných rytmech oddychoval.
Tedy oddychoval jen do té doby, než vůně nevinného dítěte zasáhla kundí pachové senzory.
„Je to tady, řediteli, vrať ji zpět do lůna matky země,“ rozkázal jiný ženský hlas a všichni ukázali rukou směrem k orgánu. Začali zpívat jakousi píseň připomínající chrámový chorál.
